Dnes nevhodně brzy ráno jsme měli návštěvu. Nečekanou a nevítanou.

Rozespale mžourám na postel vedle sebe. Kaaj sedí a pohledem, jako by na něco číhal, bloudí po ložnici. Doslova natahuje uši.

Ještě trochu spím, takže mi to nemyslí a vůbec netuším, co se děje.
Snažím se zaostřit na budík a jen stěží čtu, že je pár minut po šesté.
Konečně se pokouším pohnout rty: „Co je? Co se děje?“

„Asi tu je sršeň,“ šeptá Kaaj a dál jako ostříž pozoruje každý pohyb v ložnici.

Snažím si utřídit myšlenky. Kdyby předevčírem opravdu nevletěl sršeň do naší ložnice, asi bych si myslela, že Kaaj mluví ze spaní.

„Slyšíš?“ přerušil mé pomalé myšlenky Kaaj.

Pokouším se naslouchat tichu…a…opravdu, něco mírně zabzučelo a zase klid.

„Támhle, podívej, na závěsu…něco tam dělá, motá se…“ ukazuje mi manžel.

Tak teď už jsem vzhůru i já. Mžourám na závěs, kde sršeň jakoby tančí dokola. Beru foťák a opatrně fotím, ať zjistíme, co tam vlastně tropí. Nechce se nám lézt na židli a přibližovat k ní své obličeje.

„Fůůůj, na něčem tam visí, jako na pavučině?“ podávám foťák manželovi.

„Asi si buduje hnízdo,“ pokyvuje hlavou.

Hnízdo? To je snad trochu přehnané, myslím si. Proč tady, v bytě?

Jenže to má opravdu nějaký tvar. No nic, rozhodně bychom nevítali pokračování stavby čehokoli bez stavebního povolení. Jdu pro plácačku. Né, nechci ji zabít. Ale délka plácačky jaksi dovoluje manipulaci na příjemnou vzdálenost a lepší když ďobne do ní, než do nás.

Kaaj zatím otevřel okno a odhrnul záclonu, aby byl východ dostatečně patrný a sršeň se pohodlně trefila.

Stříkám směrem k ní prošlý postřik na hmyz, jenž už dlouho nefunguje, ale minimálně by jí to mohlo znepříjemnit prostor stavby a vylákat na čerstvý vzduch.

Hmmmm…tak asi ne. Spíš to vypadá, že ji postříkání osvěžilo ku další práci. Chvíli pozorujeme a řešíme co dál. Popostrčit ji plácačkou? Co když se rozzuří?

Mezitím se sršeň odlepila od stavby a zamířila ven. Okamžitě necháváme debat a zavíráme okno. Ufff.

Kaaj jde pro ubrousek, aby stavbu na závěsu zlikvidoval.

„Nejdřív to vyfoť, ať vidíme, co tam dělala,“ instruuji manžela, který už stojí na židli.

Manžel mi podal foťák a já se probírám mnoha nafocenými obrázky.

Kaaj sbírá do ubrousku „tu věc“.

Když se vrátil zpátky do ložnice, ukazuji na jednu fotku.

„Koukni, není tohle vajíčko?“

No, moc se v životě sršně nevyznáme, ale trochu to tak vypadá. Skutečně tu chtěla zakotvit.

„Tohle jí muselo trvat dýl, to nemohla vyrobit za dnešek,“ říká Kaaj. Spojujeme si to s předvčerejší „návštěvou“ a vzhledem k tomu, že větráme vlastně 24 hodin denně, mohlo se stát, že k nám létala už delší dobu. Jenže kdo se kolem šestý ráno dívá, jestli mu v ložnici nepoletuje sršeň, že?

Po tomto ranním dobrodružství jsme si ještě zalezli pod deku. Kaaj si na iphonu vyhledal info.

Tak to byla královna a chystala si vypěstovat oddané poddané. A co je zajímavé, prý je sršeň v podstatě mírumilovná a neškodná. Útočí jen v ohrožení…a navíc je její jed mnohonásobně slabší než včely. A když si na vás sedne, jen oňuchává, jestli nejste k jídlu, takže když jste v klidu, ona zjistí, že k jídlu nejste a během pár vteřin odletí.

Sršně žijí v hnízdě, které sama vybuduje královna-zakladatelka. Ta kusadly nastrouhá kousky dřeva, smíchá je se slinami a ze vzniklé papírové hmoty buduje odshora dolů hnízdo. První potomky vychovává sama do doby, než se vylíhnou dělnice, které převezmou veškerou péči. Těch bývá několik set, shánět potravu však vylétá jen asi 50–80 z nich. V září pak z hnízda vylétají oplodněné samičky, které na jaře založí nová hnízda. Společenství sršní totiž na rozdíl od včel nepřežívá zimu s výjimkou již zmiňovaných budoucích královen. (wikipedie)

Jen tak přemítáme o dalších scénářích…kdybychom ji tu nechtě zavřeli a odjeli na dovču, tak při návratu už by mohlo být vylíhnuto. Jaké by to bylo milé překvapení.

Kaaj mi na to říká: „Neboj, z hnízda vylítává jen asi 50-80 z nich. Ostatní jsou v hnízdě.“ Čímž mě výrazně uklidnil, takže jsem zavřela oči a spokojeně usnula…

Celý den neotevíráme okna v ložnici a v obýváku. A dobře děláme, královna se vrací. Neskutečně dlouho hledá přístup, který je neprodyšně uzavřen. Až je mi jí líto, když vidím, jak se vytrvale snaží dostat k rozdělanému hnízdu.
Ale my si skutečně nemůžeme dovolit chovat doma hejno sršní. 🙂