…mohl v sobotu vesele zpívat Petr, který nám prokázal tu čest – býti při tom.

Lámeme si hlavu se svatebním darem. Co by se jim tak hodilo?

Vybavení do domácnosti s velkou pravděpodobností nepotřebují. Tak co třeba něco okrasného? Jdu se poradit do speciálního obchůdku. Mám v hlavě nápad – dekorace s plovoucíma svíčkama.

Vybíráme s paní prodavačkou kamínky různých tvarů a barev, perličky… všechno co se hodí dát na dno skleněné misky. Misky pořizuji rovnou dvě. Rozděluji dekorace na dno obou misek a ty pak skládám do sebe. Nakonec plovoucí svíčky.

S vodou by to vypadalo mnohem efektněji, jenže jak bych tohle zabalila? 🙂

Dárek bychom tedy měli. (Shodou okolností mi Máťa řekla, že si ženich přeje na svatebním stole misku s plovoucíma svíčkama, protože nevěsta je má moc ráda – takže jsme se zřejmě trefili.) A teď přáníčko. Prozřetelně jsem si před zabalením dárku nafotila svíčky v krajkových mašlích…

…takže můžu vytvořit přání ve stylu dárku.

Vyrážíme s 2MK z Budějovic o něco dříve než snoubenci, kteří si v tuto chvíli říkají „ano“ na úřadě. Čeká nás příprava posezení na louce, kde budou Olga a Petr oddáni před naším Pánem. A pak výzdoba stolu na hostinu.

Drandíme si to …a asi napůl cesty mezi Budějicema a Krumlovem jsme zjistili, že „kablík“, kterým by se měl připojit Kaajův mobil ke kombu, aby při hostině hrála hudba, zůstal v Budějicích. Otáčíme auto a jedeme zpátky… Kablík bereme a jedeme dál.

Jsme kousek od Slunečné louky. 2MK připevňují směrovku pro hosty, kteří za pár hodin přijedou na svatbu.

Prý ještě není možné připravovat stůl na hostinu, čeká se na ubrusy. Co teď? Tak se s Kaajou nabízíme, že tedy zatím budeme nosit lavičky. „Kam to máme nosit?“ ptáme se Michala. „Až támhle dozadu, na konec tý louky,“ říká Michal.

Wow…to si zaběháme. 🙂 (Pro lepší představu – toto je foceno pěkný kus za polovinou louky, když už jsme téměř u lavic.) Ještě že v tom vedru věje větřík, takže nám odvává pot z tváří. 😀  Naštěstí nejsou lavice moc těžké a není jich tolik.

Tráva je krásně posečená…příjemné, zelené místo.

Ve třech máme tedy lavice za chvíli na místě. Máťa šlechtí stůl na hostinu, já šlechtím lavice. Než to dozdobím, Kaaj nosí z auta náš hudební aparát a zapojuje…

Michal se ještě trochu připravuje na svou řeč. Jdeme vyzkoušet zvuk. Beru mikrofon a brní mě ruka. Že bych byla užehlá sluníčkem? Ne, to ten mikrofon je asi rozpálený a tak mě to brní. Akorát mi připadá, že mě to čas od času (a stále častěji) bodá do ruky.

Přendavám si mikrofon do druhé ruky, abych zjistila, co se mi s tou levou děje, a omylem držím mikrofon až u konce kabelu. „Jauvajsss,“ sykám a málem odhazuji mikrofon. Ptám se Kaaji jestli to třeba neprobíjí.

Bere mikrofon do ruky a říká, že ne. Beru si ho zase já, ale bodání a brnění je silnější. Kovového konce kabelu se nesmím ani dotknout. Usuzujeme, že Kaaj má pořádné podrážky a je tak zřejmě dokonale izolován od vlhkého trávníku. Já mám tenké podrážky a navíc, jak jsme nosili lavice a brouzdali se tak rosou sem a tam, mám boty pěkně promočené.

Pravděpodobně je dokonce připojení v chatce, ze které je proud veden k nám, špatně „uděláno“. A tak si sháním papírový kapesník, kterým se izoluji od probíjejícího kovu mikrofonu.

Tak a je třeba se ještě domluvit. „Až půjdou a já takhle mávnu, začnete hrát,“ říká Michal. OK, domluveno. Michal mizí v lesíku.

Na Slunečné louce je skutečně slunečno. Vlastně jsme na pražícím sluníčku od příjezdu sem. Nejdřív jsme nosili lavice, pak zdobili lavice, pak zvučili a najednou už nebyl čas se jít zchladit dovnitř. Pijeme s Kaajou už druhý džbánek vody a brouci-nebrouci (prostě je ze skleničky vyndavám), nevylévám ani kapku vody. Ještě jí budeme potřebovat, vždyť to tady teprve začíná.

„Kájo, podívej, oni už jdou,“ začínám poplašeně hledat Michala, ale ten je stále v lesíku. Svatebčané se blíží. Zoufale koukáme k lesu a Kaaj tedy začíná hrát dlouhou předehru. Tu se vynořil Michal a volá: „Né, ještě né, až půjdou snoubenci.“

Dobrá tedy, to bylo nedorozumění. My mysleli, že máme hrát až půjdou oni a Michal myslel, až půjdou ONI. 🙂 Kaaj tedy nezávazně brnká předehru, aby nebylo ticho. Michal si rovná svatebčany do kordonu, kterým projde ženich s nevěstou.

A přichází ten okamžik…upřeně sledujeme Michalovu napřaženou paži…ááááá TEĎ! Michal mávnul a my začínáme zpívat.

Je těžké se usmívat, když vám slunce pere do očí a navíc mikrofon probíjí. Mám sice kapesníček (krásný květovaný od Majky – sestry ženicha), ale čas od času se mi povede dotknout mikrofonem rtu. Mám co dělat, abych nezpívala vysoké „cé“. Ptám se po písničce Kaaji, jestli mi neteče krev ze rtu, mám totiž pocit, jako by se mi ostrý háček zarazil do rtu a kus ho vytrhnul.

Kolem pobíhají kameramani a fotografové, a myslím, že aspoň jednou mě při kontaktu s „napětím“ zachytili. Zřejmě se budou ptát: „Proč má ta zpěvačka tak velké oči?“

Když nezpíváme a pozornost všech je na oddávajícím – Michalovi, s úlevou nasazuju černé brýle a snažím se ulovit aspoň pár snímků.

Ale v ty klíčové okamžiky hrajeme, takže si půjčuju pár snímků od Máti. Více je možno vidět tady >>

Kousek od nás nad našima hlavama rotuje lanovka. Někteří týpci se snaží všemožně upoutat pozornost.

A tady jsou svědkyně, maminka ženicha a snoubenci s oddávajícím.

Výměna prstýnků. Nevěsta vypadá nádherně, nemyslíte?

Požehnání od pastorů. Je škoda, že tu jsou jen Dan a Dagmar Kolingerovi, což jsou pastoři nevěsty. Pastor ženicha tu, žel, není.

Dan, neskrývá lítost, že ztrácí svou ovečku, Olgu, ale je rád, že ji předává do rukou hodného manžela, který jí zajistí nádherný život a příjemné zázemí v novém duchovním domově.

Podpisy svědků a pastorů stvrzují, že byli přítomni tomu, co si novomanželé slíbili.

Následuje fotografování. Veselé fotografování, protože fotograf se chce vyhnout pozadí s lanovkou, takže leze na štafle a občas pronese něco veselého, abychom se smáli.

Pak se fotí novomanželé…tu se svědky…tu s družičkami…tu s kapelou… 😀

A já s Kaajou si balíme svých pět švestek a nosíme aparát do auta. Svatebčané jsou úžasní, přestože se je snažíme odradit od jejich plánů (měli by si svatbu užít a ne tu posluhovat), berou lavice a nosí je zpět k budově.

„Jste tu hosté, užívejte si svatbu…ne, nenoste to, my to pak uklidíme…,“ opakuje dokola Kaaj, když balíme věci. Ale jako by neslyšeli

Nutno podotknou, že nám to tedy ohromě pomohlo, protože jsme ze sluníčka docela upálení a nošení lavic by nám dalo ještě pěkně zabrat.

„Nikdy bych nevěřila, že ve dvou lidech se dá vyprodukovat tolik hudby,“ říká mi sestra nevěsty. Prý se jí to líbilo a to ještě neslyšela celou partu z chvály. 🙂

Louka je uklizená a my se jdeme trochu ochladit pod střechu.

Stůl se Mátě moc povedl. Pokud jste se pozorně dívali, museli jste si všimnout, že jak šaty nebo doplňky šatů (šály, kravaty, košile…) svatebčanů, snoubenců i družiček, ale i výzdoba se nesou ve stejných barvách.

Tatínek ženicha si bere slovo.

Petr všem děkuje…

A tady je přípitek.

Tohle komentář nepotřebuje…

Zdá se, že všem chutnalo… Nám ano.
(Když se dívám na osazenstvo stolu – rodiče, sourozenci a pastoři novomanželů… a my – říkám si, čím jsme si zasloužili být pozvaní?)

Byli jsme velmi vhodně usazeni vedle Vojty Kolingera, se kterým si Kaaj vyměnil spoustu názorů a postřehů ohledně hudebních nástrojů a chvály vůbec. A z druhé strany manželé Kolingerovi, s nimiž si Kaaj zase popovídal o církvi, evangelizaci… Vlastně jsme ani nevěděli, z jakého „typu“ církve přijíždějí, ale rozhodně jsme si v názorech byli velmi blízcí.

Kolem stolu koloval obraz (od maminky nevěsty) a na druhou stranu měl každý napsat nějaký vzkaz.

My jsem použili část textu písně (kterou jsme snoubencům hráli na přání):

„S tebou jsem, co nemůžu být sám,
v tobě mám to, co sám nemám.“  (Jsi, TWB)

Po obědě se podává káva a dort (s živými květy).

Koluje tu „Manželský slib“.

Když mě Michal prosil o jeho výrobu, trochu jsem se bála, aby to nevypadalo jen důstojně, ale i trochu roztomile. Musím uznat, že s těmi podpisy to fakt dostalo punc oficiálnosti. 🙂

Po hostině se mohl (kdo chtěl) jít svézt na bobové dráze. Novomanželé zaplatili několik jízd, takže zarejdit si mohl každý a hned několikrát za sebou.

Mně se na sluníčko vůbec nechce, tak se nabízím, že zůstanu pod střechou a můžu pohlídat věci.

Zůstává tu se mnou i pastor Dan. Příjemně jsme si povídali, (i když tento čas rozhovoru měl spíše patřit pastorovi ženicha).

Je osvěžující a povzbuzující, že tu jsou další lidé s vizí: „Věříme ve změnu českého národa! Věříme v probuzení! Věříme, že v Božím plánu je naplnit Slovem života, znameními, divy a zázraky každé město, každou vesnici!“

Bylo příjemné strávit čas s tímto Božím mužem. Bylo skvělé seznámit se s jeho synem Vojtou a manželkou Dagmar.

Když se všichni vrátili z bobových plantáží…tedy…bobové atrakce, rozdaly se chlebíčky na posilněnou před cestou domů. Každý dostal výslužku s cukrovím a lahví vína.

Loučíme se se všemi svatebčany…

Sedíme tu teď jen já, Kaaj, 2MK a novomanželé. Hodnotíme strávený čas jako zdařilý. Nevěsta je očividně unavená a jen taktak drží víčka.
Novomanželé si jdou tedy odpočinout. Chceme pomalu zlikvidovat výzdobu, ale …

Michal nasazuje svůj nevinný pohled a bezelstně se před paní majitelkou zmiňuje o vůni pizzy, která se tu z vedlejší místnosti line. Netrvá dlouho a má ji před sebou.

Dělí se o ni s Kaajou, to je milé, protože myslím, že Kaaj už musí mít určitě hlad. (Nikdy na akcích moc nejí. Jednak kvůli tomu, že při hraní chce mít raději prázdný žaludek a pak je z těch plašších, kdo se na vystavené tácy nevrhají.) 🙂

Máme za úkol vzít spoustu cukroví zítra do církve. A je ho fakt hodně, takže to bude supervýslužka pro všechny.

Sklízíme výzdobu, dáváme místnost do původního stavu, nasedáme do auta…a jedeme.

Ještě je třeba sundat všechny navigační popisky…

Míjíme krásně modře nasvícený kostel…ale fotka to zachycuje jen z mála procent. To se musí vidět naživo. 🙂

Sedíme s Kaajou (teď už v klidu) doma. Mírně unavení, ale spokojení.

„Nezkazili jsme to, že ne?“ ujišťuje se Kaaj. A já mu přeříkávám několik pochval od svatebčanů, kterým se hraní líbilo.

„Pořád ještě mě brní konečky prstů, je to normální?“ ptám se Kaaje. Připadá mi, že stále držím ten „brnivě pichlavý“ mikrofon. Buď je to jen má utkvělá představa nebo to napětí mělo opravdu grády. 🙂

Doufám, že to do rána přejde a já nebudu mít trauma z mikrofonů. 🙂 …

O týden později se manželé Hajných představují církvi a pastor jim konečně může osobně požehnat.

Vítejte a díky za krásný svatební den. 🙂