Že vám tohle slovo nic neříká?

Není divu.

Je to takový zvláštní název dobrodružné a sci-fi knihy Miéville China.

Když ji Kaaj četl, vyprávěl mi o domácím mazlíčku – krabičce od mléka, o útočících odpadcích…a já tomu moc nerozuměla. Po několika (osobně přečtených) stránkách už ano.

Suzanna, která si ale neřekne jinak než Zanna a Deeba jsou dvě velmi blízké kamarádky. Už v úvodu knihy se jim dějí různé podivnosti, kterým sám čtenář tak úplně nerozumí, ale postupem času mu docvaknou. Pokud totiž čtenáře neodradí tahle zmatenost u prvních stránek, vtáhne vás příběh ani nevíte jak.

Začnete přemýšlet jiným způsobem a po chvíli už vám nepřipadá absurdní, že se jedna z hrdinek románu skamarádí s prázdnou krabičkou od mléka. Že se někdo obléká do šatů ušitých ze stránek knih. Že popelnice ovládají japonské bojové umění. Že některá vyřknutá slova se zhmotní a dělají to, k čemu jsou vyřčena. Že slunce má uvnitř velikou díru. Nebo že potkáte chlápka, který má místo hlavy klec s ptáčkem.

Celý příběh se v nadhledu zdá být ekologicky zaměřený. Hlavní boj je totiž veden proti strašlivému Smogu. Jde ale o tak nenásilnou formu, že si toho vlastně nevšímáte a prostě jen fandíte hlavní hrdince, aby Smoga zlikvidovala.

Chodíváme tu blízko našeho bydliště kolem jedné restaurace, kde mají už léta ve výloze „potapěče“. Po přečtení knihy Unlundun je mi jasné, že to není nikdo jiný než Hejn.