Letos jsme ze všech programů viděli jen dva. Ale i tak to bylo prima.

Nepamatuji si, jak to bylo minule, ale myslím, že letos je poprvé podium zastřešené, takže se dá hrát i v případě deště. Minule jsme se totiž přišli podívat na O. Havelku a Melody Makers – žel zrušeno pro déšť.

 

 

Sobota 2.7.11

BELADONA QUARTET A ŠTĚPÁN ŠVESTKA
aneb to nejlepší z klasiky – dámské smyčcové kvarteto a violoncellový virtuóz.

Prý se nemá říkat „vážná“ hudba, protože klasičtí umělci se snaží tuto hudbu podávat co nejzábavnější formou a nepřejí si, aby byla označována za „vážnou“.

Takže jsme si poslechli pár „veselých“ klasických kousků. 🙂

Na břehu je spousta židliček a všechny řádně obsazené. Za nimi stojí hloučky dalších posluchačů.

Nejdřív se díváme z dálky a navíc z boku, ale po chvíli přecházíme blíž, ke stánku s mixážním pultem. Tam je mnohem lépe vidět na plovoucí podium.

Zvuk je výborný. Zní to, jako kdyby hráli „bez aparátu“ a přesto byli slyšet. To by ale samozřejmě neuhráli. 🙂

Čas od času nahrávám kousek ze známých melodií…

Byl to Bach? Spíš Offenbach (Kankan). Mezi nimi Montiho čardáš, Memory z Cats (Barbra Streisand), Moon River ze Snídaně u Tiffanyho (Audrey Hepburn), Schindlerův seznam a pod.

Krátký sestřih:

No, a že klasici jsou opravdu málo „vážní“ nám dokázal violoncellista, který se posluchače snaží naučit jednoduchou píseň. Kaaj ví, že nahrávám, tak nezpívá, prý by byl snadno rozpoznatelný. 😀

Ale je fakt, že ke konci nekonečné písně už lidi fakt zpívají.

 

Středa 6.7.
VĚRA ŠPINAROVÁ se skupinou ADAMA PAVLÍKA

Přicházíme chvíli po začátku. Účast je nepoměrně vyšší než na klasickém kvartetu.

Můstek a břeh (tam, kde nejsou zátarasy) jsou po celé délce oblepený lidmi různých věkových skupin. Ti zvědavější se lepí na záda těch u břehu (ale pokud nemáte přes 2 metry, je vám to houby platné). Další sedí na lavičkách nebo na trávníku a vychutnávají si aspoň zvuk.

Do listů stromů nad námi se čas od času opře barevné světlo. Vypadá to spíš jako hvězdná obloha, ne?

Kamenné skruže – odpadkové koše jsou obsazené. Na jednom z nich stojí postarší paní. Normálně bych nečekala, že by tam zvládla jen vylézt, ale ona balancuje na úzkém rantlu a ještě se pohupuje do rytmu. Hmmm… Co lidé neudělají, aby viděli hvězdu.

Občas vytahuji foťák vysoko nad hlavy lidí, a jsem zvědavá, jestli na videu bude aspoň něco. Fotím totiž „naslepo“. 🙂

Pomalu se končí. Vracíme se k můstku, abychom mohli prchnout dřív, než se začnou rozcházet ty davy.

Vedle nás nadšeně tleská a tančí mladík. Teprve při bližším pohledu (v té tmě) se dá rozpoznat jeho mentální postižení. Vždycky mě fascinuje bezprostřednost a nadšení, jak se tihle lidé umí svobodně projevit. Jen pohled na jeho radost z hudby do člověka vlévá nadšení.

Ke Kaajovi se přitočil takovej ramenatej betelnej chlapík, a ptá se ho, odkud jsme.

„My? Tady odtud,“ říká Kaaj.

„Já som zo Žiliny,“ říká ten maník a vypráví, že teď zrovna jedou s kámošema na motorkách všude možně. „A to ste boli vždy odtial?“

„Ne, my se sem přistěhovali,“ odpovídá Kaaj.

„A odkial teda ste?“

„Tam to neznáš,“ směje se Kaaj.

Maník nesouhlasí a dál doluje.

„Z Prachatic.“

Chlapík se zakloní a směje se. „Prachatice? Krásne, krásne mesto. Odtial boly moja prvá žena,“ říká a jmenuje vísky okolo. Vyznává se z lásky k tomu místu, kde to měl vždycky rád.

Musíme se společně upřímně zasmát – jak je ten svět malý.

Tak tohle setkání bylo vskutku zajímavé. Loučí se s námi jako starý známý a jde hledat svou motorku.

Prima večer.