Je krásné ráno. Ivanka už nám přinesla snídani a já ji teď chystám na stůl.

Vosa Praštěnka hodila dvakrát záda svou vlastní vinou – zamotala se do igeliťáku, který je na ošatce s pečivem. Pak radši odletěla aniž počkala na Kaaju.

Po snídani se rozhodujeme, kam vyrazíme. Kaaj mě upozorňuje na grupu, která něco zpívá na balkoně domu daleko od nás.

Amazing grace?

No vážně…

A teď se buď dívají do mapy nebo se modlí. Že by křesťané? Škoda, že zpívali proti zdi, protože kdyby stáli čelem k vodě, tady se všechno krásně daleko nese.

Zmizeli, takže víc se asi nedovíme. Razíme ven – směr Spolí.

Kaaj mě upozorňuje na reklamní ceduli. Pěkné jméno…od toho se to asi dobře půjčuje. Vše má pod kontrolou – Modlitba.

Dřevěný most nezklamal. Stále je královstvím osminohých. (obrázky se kliknutím zvětší.)

Skoro jako cesta do koncentračního tábora,…aspoň mě to tak připadá.

Před námi jde dvojice se třemi pejsky. Uťapaný třetí pejsek je nejpomalejší, ale nejroztomilejší. Je pořád pozadu a snaží se ty před sebou dohnat. Ouška mu při běhu roztomile poskakují jako plácačky.

Jdeme se podívat jak to tu vodákům jde.

Jů, další pejsek a suprvodácký, má i šáteček. Čekám na správný okamžik, abych ho měla v nejlepší pozici, tisknu spoušť a…přesně ve chvíli, kdy se mi schoval za trám. 🙂

Vodáci z tohohle místa suší rozhodně neodplujou.

OK, dosť bolo jezu, jdeme se projít kousek proti proudu. A tady, jak koukám, je zaděláno pro rybáře. Potěr se vyhřívá na sluníčku.

Našli jsme sídlo kachýnek. I ony si užívají sluníčka.

„Já tě s nima vyfotím, běž k nim,“ říká mi Kaaj.

„Ne ne, já vyfotím tebe,“ říkám já.

A tak se Kaaj pomalu a velmi opatrně plíží blíž a blíž.

A už stojí skoro u nich.

Ale kachýnky se nějak nechtějí kámošit a jedna po druhé lezou do vody a že jako poplavou pryč.

A tak Kaaj začíná hrát veselé divadélko… 🙂

Kachýnky si zaplavaly, po chvíli začaly vykukovat zpoza stromu, jestli už je ten šílenec pryč, a když usoudily, že rozruch už nebude, vrátily se na břeh a zase pousínaly.

A teď hádanka. 🙂

Malý žmuch, ale velké dobrodružství… 🙂

Prosím Přihlašte se abyste mohli zobrazit následující obsah.

Kachýnky se předvádějí, ukazují barevná pírka a jedna tu dokonce řídí dopravu 🙂

 

Slunečnice neskutečné délky 🙂

To ta moje, pěstovaná za oknem, i když byla fakt vyčáhlá, se s těmahle (snad třímetrovýma) nedá srovnat.

Hned u břehu je nějaký hrachor, či co to je za rostlinu.

Ale co je fascinující, jak i tahle planá květina má úžasné květy. V dětství jsme tomu říkaly se ségrou „pejsci“.

I Šalomoun by záviděl. 🙂

Pomalu se vracíme zpátky k dřevěnému mostu.

A ještě pozorujeme pár vodáků.

A bude-li někdo zlobit, bude vyhoštěn z raftu do postranní lodičky. 🙂

Tak zase zpátky, dřevěným územím osminohých.

A i na takovém místě se lidé odváží zastavit na tak dlouho, aby se stihli podepsat na trámu.

Nad hlavou nám proletělo modravé Letadélko Káně. Zvedáme hlavu…

A to jsem neměla. Zvednu hlavu a už se zase nemůžu odtrhnout od mráčků.

„Skleník“ nás láká, abychom zaskočili na obídek.

Vítá nás opět ta milá paní. Nese nám frankfurtskou polívku. A jak jinak, malinovku pro Kaaju.

Jdeme sem na oběd hlavně proto, že Kaaj má fakt rád čočku. Mě to úplně žíly netrhá, ale já si dám druhou nabídku, což je Katův šleh (velmi příhodný pokrm, když víme, že vedle Skleníku stojí bývalá katovna). Všimla jsem si ale, že dole už je druhé jídlo z nabídkové tabule smazáno. No co, ještě lepší, nedám si tedy meníčko, dám si řízek, na který mám fakt chuť.

Objednáváme Kaajovi čočku, a už se nadechuji, že si objednám řízek (ač ne za výhodnější cenu).

Ale paní mě nenechá ani naznačit a říká: „A kdybyste nechtěli čočku, můžete mít jako „menu dne“ řízek se salátem.“ Musím se smát. Takovou milost jsem ani nečekala. V jeden den nám nabídnou na výhodném menu dvě nejoblíbenější jídla.

Samozřejmě, že kývám na ten řízek.

A co navíc…Kaaj dostal k čočce pečivo, které ale nevyužije. Zato já salát musím nutně zajíst aspoň kouskem pečiva, takže máme úplně dokonalý komfort.

Paní je na nás opět hrozně hodná a evidentně vděčná, že jsme tolik spokojení.

Vycházíme z restaurace.

Mám chuť na zmrzku, ale dneska jdeme ne na socialistickou ze Skleníku, ale na kapitalistickou 😀 u jezu.

„Kakaktusová? Nemají tam chybu?“ kroutím hlavou.

Spekuluju, jestli to není nějaké „pakaktusové“ ovoce, které třeba vypadá jako kaktus, ale není. Než se totiž rozhodnem nakoupit, na ceduli jedno „ka“ zmizelo.

Asi slečně lezlo na mozek, jak chce každý tu kakaktusovou.

Lavička u vody je volná, tak si jdem sednout. Pod námi proplouvá (zřejmě) manželský pár. Pán na nás kouká (popíjím kafíčko, k tomu zmrzlinka).

„Střídáme?“ říká najednou vtipný pán s úsměvem, ale tak věrohodně, že urputně kroutím hlavou. 😀

„Kam máme jet?“ ptá se.

„Spíš vlevo, hodně to vyhazuje,“ radí jim Kaaj jak projet šlajsnu podle toho, co už jsme vykoukali. A projeli to pěkně.

Na vodě se objevili dravci. 🙂

Nad námi zase krouží letadýlko. Zřejmě vyhlídkové lety, protože ho vídáme často a vždycky udělá víc okruhů. Bývá tu modré a bílé. Zatímco to modré Kaaj nazývá „blinkací“, to bílé létá poklidně, žádné velké zvraty. 🙂

(kliknutím se obrázek zvětší)

Slečna z francouzské posádky se šla prospat na louku u vody.

Zřejmě v autě bylo těsno.

Potkali jsme tuhle posádku včera blízko centra…zrovna si něco kuchtili. A zdá se, že je to nějaká kočovná společnost, či co.

A opět ta obloha…nevím, proč mě to tak fascinuje.

Kousek od nás postává mládenec v zelených monterkách…zase. Je skoro jak hodinky. Dá tři kousky (zmrzliny) a zmizí.

Kaaj splétá příběh chlapce jménem Ruda a jeho letní neopětované lásce ke zmrzlinářce. Ruda jistě žije se svou maminkou, která mu říká, že už by se měl oženit, protože má na to věk. A Ruda tedy pošilhává po slečně zmrzlinářce. A aby tu jen tak nezevloval, dává si jednu zmrzku za druhou. Opře se o zábradlí u vody a nenápadně se dívá k okénku.

Jenže slečna nejeví o Rudu zájem. Kolem šesté ji vyzvedne floutek, který ji rozhodně nemá tolik rád jako Ruda, ale ona je slepě zaláskovaná. Pokračování příště… 🙂

Vracíme se zpátky do penzionku. Berem kytaru a sbíháme po kamenných schodech na břeh. Pokračujeme ve skládání nových písní.

Říkám si, že bych měla zdokumentovat i toto a ve chvíli, kdy chci Kaaju vyfotit jak hraje, vystřelí jeho ruka k nebi: „Tohle vyfoť.“

Ned našima hlavama pluje Mylan.

Smráká se. Asi už půjdem na naši verandičku. Chvíli si číst, užívat si stmívání a pak do hajan.

 

John píše v knize o vědeckém pozorování chování chlapců a dívek ve škole. Chlapci jsou roztěkanější než dívky. Více se vrtí, méně se soustředí…a je třeba je zklidnit. Jak? Práškama. Tak to mě šokovalo. Tady zas pár postřehů přímo z knihy.