Snídani jsem rozložila z košíku a čekám, až kaaj vyběhne ze sprchy. Vosa Praštěnka tu poletuje a hledá ho. Už se nemůže dočkat, až si s ním zase zahraje na „mávanou“. 🙂

Královsky jsme posnídali. Je hezky, tak kam dnes vyrazíme?

Kaaj něco zaslechl… Jde do pokoje k oknu a rychle vybíhá ven. „Pomůžu jim s uhlím,“ říká mi za letu, když sebíhá schody.

„OK,“ přikyvuju a jdu si pro knížku.

Kaaj od první chvíle nabízí Ivance a Waldkovi svou pomoc. Je ochoten udělat co bude třeba. A myslí to vážně.

Já ne. Nechce se mi uklízet a převlíkat postele po odešlých nocležnících. I když mám pocit viny, při všech jeho nabídkách pomoci tiše mlčím, protože se mi z hloubi celého těla nechce nic jiného, než na dovolené nedělat nic, co doma musím. S vděčností přijímám slova Ivanky: „Ne ne, jen odpočívejte, jste tu hosti a máte dovolenou.“

Je to pro mě těžké rozhodnutí, protože majitelé se k nám chovají jako ke své rodině, a v rodině se pomáhá. A tak mé svědomí trochu uklidňuje Kaajova odhodlanost pomoct, a to, že právě teď pomáhá skládat uhlí.

Já se snažím pomáhat aspoň tím, že udržuji náš pokoj, koupelnu a verandu v co největší čistotě, aby Ivanka neměla moc práce.

Kaaj se vrací trochu jako kominíček. 🙂

V patách mu jde Ivanka. Děkuje za pomoc a jedním dechem říká Kaajovi: „Sundej to, já to hodím do pračky.“

Tak jo, sice jsme se tím uhlím trochu zdrželi, ale máme před sebou ještě spoustu dní a já si aspoň v klidu početla v knize. Teď ale, v brzkém odpoledni, vyrážíme ven.

Ten nádherný upravený městský park…je zavřený. Fakt promyšlené od vedení města. V sezóně, kdy by tam bylo plno, je uzavřený. (Možná právě proto – město by muselo mnohem více uklízet…) Obcházíme park podél plotu a vnikáme dovnitř aspoň na chvíli místem „pro vodáky“. K jezu se tudy nedostanem, takže jdeme zpátky podél plotu.

Jdeme (jak jinak) k jezu, pozorovat vodáky. Dneska jich jezdí zase o něco víc.

Jsme tu už pomnohokráté a teprve teď jsem si všimla, že ten krásný košatý strom u jezu (předpokládám, že jde o lípu) je památný strom.

Ten se mi teda ale rozhodně na jednu fotku nevejde. 🙂

Sleduji fasádu jednoho domu v Široké ulici. Cosi jako vajíčko, nebo kosmická loď. 🙂

Tady je skoro každý dům historický, takže co fasáda, to zajímavý objekt pro pozorování. Není divu, že se skupiny turistů se svým provaděčem zastavují na každém metru.

Původně fotím tu hrušeň vlevo, ale všichni koukáte na zámek vzádu, že jo? 🙂

Brouzdáme uličkami. Zastavujeme se na každém mostě a sledujeme řeku.

Je čas na oběd. Teda „náš“ čas oběda, protože je za deset minut čtyři a Ivančina snídaně vám nedá šanci mít hlad dřív než kolem třetí. 🙂

Restaurace Krumlovský Mlýn. Vypadá to hezky z venku a jak koukáme dveřmi dovnitř, tak ani tam to nevypadá zle. Na netu máte dokonce možnost virtuální prohlídky.

Hmmm…centrum, u vody. To nebude levná restaurace. Zvažujeme to. Prohlížíme si nabídku na zmenšenině dřevěného kola. OK, zatím jsme jedli i nakupovali střídmě, takže jednu návštěvu nad limit si můžem snad dovolit.

Je to tu velmi sympatické.

Od svého stolu vidíme na jez, tentokrát z druhé strany. Běžně postáváme támhle u zábradlí.

Chvíli zkoumáme lístek s nabídkou a…Objednáváme si kachní stehna s knedlíkem a zelím.

Jak odvážné… Ne to objednané jídlo, ale tohle.

Kachýnka pluje nebezpečně blízko.

Obdivuji její odvahu, protože o kachní stehýnka je tu fakt docela zájem. Pár sedící u vedlejšího stolu si objednali totéž.

Kam zmizela? Že by odplavala? Ááááá…přináší nám jídlo.

Jedním slovem – vynikající. A obrovské.

Druhé stehno už obírám tak ledabyle, že by se z něj ještě někdo najedl. Kaaj to po mě dojídat nebude, má toho úplně stejně jako já. Ano, cena je nadprůměrná, ale není to jako v Budweisu, kde za stejnou cenu dostaneš něco jako „vzorek“ jídla. 🙂

Místo kachýnky tu teď plavou ryby a čekají, co upadne do vody. Za chvilku bude na tabuli jako specialita „rybí bašta“, vsaďte se. 🙂

Je tu krásně…

Platíme a zvedáme se k odchodu. Seděli jsme venku, na „zahrádce-břehu“, ale i uvnitř to vypadá úžasně. (kliknutím se obrázky zvětší)

Na mostě jsou proudy lidí, což je trochu nepříjemné. Nechceme se jimi prodírat, tak jdeme ke zdi na břehu řeky, že tam jako bude klid. V ten moment se most vyprázdnil a všichni rovnou k nám. 🙂

Rychle mizíme na poloprázdný most. Skupinka turistů poslouchá na sluchátka výklad asi v maďarštině.

Jdeme dál po mostě a kocháme se okolím. Vážně, tady je pořád na co se dívat.

A támhle jsme před chvílí jedli.

U jezu je zábradlí zase obležené zvědavci. Ani my nechybíme. Pod námi se odvíjí zajímavý příběh.

Parta vodáků se třemi kanoemi. Nechtějí sjíždět jez a kanoe přenášejí. První posádka nastupuje a vjíždí do rozbouřené vody pod jezem. Vypadá to riskantně, ale proplouvají v pohodě a jedou dál. Nastupuje druhá posádka.

Když to nejede, je třeba roztlačit…

Loďka se houpe na vlnách a i když se oba pasažéři snaží pádlovat, nese je to zpět. Dívčina je očividně v šoku.

Druhý pokus – urputné pádlování…a jsou zase zpátky.

Tak se zdá, že riskantní jízda první posádky byla vlastně dobře promyšlená, protože silný (ač rozbouřený) proud je odnesl dál od břehu. Kdežto klidná voda vedle je vrací zpět.

Nakonec převádějí kanoi ručně. Ťapají po velkých kamenech dál od jezu.

Týjo. Támhle jede mladík ve stoje.

Aha, to není raftík, to je něco jako prkno. Že by surfař? Jenže má pádlo jako raftaři.

Tak jsem se dozvěděla…díky Bohu za internet…že jde o nový sport. Paddleboard, což je kombinace surfu a pádlování, pochází z Hawaje.

A takhle vypadá úspěšný sjezd jezu na paddleboardu.

„Podívej,“ ukazuji na rybku, která se objevila v mělké vodě té části jezu, která je teď vypuštěná.

Zmatený pstroužek se mínil vzepnout proti peřejím jezu…a ouha, spletl si odbočku, ale mžikem oka pádí zpátky tam, odkud se ztratil. Nikdy jsem neviděla rybu tak rychle až hekticky plavat. Asi byl ve stresu.

Potopte se u matesa?

Kaaj opět hýří humornou fantazií.

„Víš, tohle je jen část restaurace,“ ukazuje na posezení jen pro několik málo lidí.

„Jenže ta skutečná restaurace je tam dole, pod vodou. Tam se prostě potopíš, proto ten potapěč na reklamě…a mají tam i parkoviště.“

Člověk by těm jeho historkám skoro věřil, protože má všechno podložený důkazama. 🙂

Kaaj si jen tak pro zábavu leze po střechách: „Né, nedrž mě, já si na ty došky prostě musím sáhnout…“

Začíná se smrákat.

Jdem domů, na verandičku.
Ta rána tady…jo jo, ale ty večery, viď, Radime?. Ještě ty žáby a je to dokonalé. 😀

Nebe 3x jinak (obrázek se kliknutím zvětší).

Jen tak sedíme a pozorujeme jak se snáší tma. Pak vylézají z děr pavouci a to my raději mizíme do komůrky. Ještě chvíli si budem číst a půjdem spát.

John E. píše jak v mnoha případech v Bibli otcové dávají jména svým dětem (jako Adam dával jména všemu stvoření). Ukazuje na zajímavý případ, kdy Ráchel po porodu umírá a posledním dechem dá synovi jméno Ben-óni – „Syn mého zmaru“ a Jákob aktivně zasahuje. Mění jméno na ben-jamín – „Syn zdaru“. (A my víme, že jméno má v životě člověka velký vliv.) Otec tady dává synu totožnost.

Matka přivádí chlapce na svět a je v prvních letech středem jeho života. I ona ho pojmenovává – „moje zlatíčko“ nebo „maminčin mazlíček“…, ale přijde čas, kdy syn začne usilovat o pozornost otce. Chce se s ním honit, prát, vyvádět. Toto „střídání“, kdy už matka není jediným středobodem, bývá pro ni samotnou těžké období. Vždycky si k ní syn půjde pro útěchu, když si rozbije koleno, ale jinak ho to potáhne k otci, chce nasát mužství, aby sám jednou vyrostl v muže.

Pokud matka v pravý čas nedá synovi „volnost“, bude mít syn potřebu se „odtrhnout“ v období puberty. A pak to bývá radikální, bolestné a syn se k matce často začne chovat až hrubě a odtažitě.

John E. se zmiňuje o kmenech, kde chlapec v určitém věku s muži opustí vesnici, tráví s nimi čas, a když se vrátí zpět, matka se k němu chová jako k cizinci a chce, aby jí byl ten mladý muž představen – čímž je zakončen rituál chlapcova přechodu z dítěte k dospívajícímu muži.

Stejně tak, když otec v pravý čas nezareaguje správně na to, že syn hledá jeho pozornost (nemá na něj čas nebo nemá ani zájem), schytává chlapec citové rány, které si s sebou často nese celý život.