16.6.2012
Když nám Lenka Hanžlová nabídla, že bychom mohli hrát v Prachaticích mezi dalšími pozvanými kapelami, neváhali jsme ani minutu.
Už dlouho jsem měla takové přání, kdyby TWB mohlo vystoupit (třeba na nějakém festíku) v prachatickém Parkánu. Tam je totiž ideální, že jde o částečně uzavřený prostor, ale přitom volně přístupný a navíc je hudba slyšet i za hradby Parkánu.
Když jsem zjistila, že akce, na kterou nás Lenka zve se koná právě v Parkánu, byla jsem nadšená.
Na oficiálním plakátku stálo: V případě deště budou hudební vystoupení a pohádka v kostele sv. Jakuba.
Tak pohádka…budiž. Ale TWB? No, to by se asi všichni divili. 🙂
   
Počasí bylo slunečné, takže jsem náhradního prostoru využít nemuseli. A tak tato kulturní památka i nadále stojí na svém místě. 🙂

Přijeli jsme ve chvíli, kdy posledních pár skladeb dohrávala kapela „Miriam“. Tu sice neznám, ale ten kytarista je mi povědomý.
„Nehrál taky v 6strunách?“ ptám se Kaaji, protože i ti byli na programu napsaní. Hráli kdysi ve dvou taky na společné hudební akci v Prachaticích.

A skutečně je to on. Honza Šafi ukládá svůj nástroj a pak se jde s námi přivítat. Je mu líto, že nemůže zůstat na náš koncert, protože spolujezdci chvátají. Ale prý nás sleduje aspoň na webu. Tak to je milé.
(Vrtalo mi hlavou, jak může folkaře oslovit zrovna náš styl. Už to vím… Jak se 6strun z dvoučlenné folkové kapely stali metalovým tělesem a nakonec hrají opět ve dvoučlenném složení folk, si přečtěte tady → )
Na scénu se zatím připravil Druhý dech.
   
A shodou okolností je jednou ze zpěvaček slečna, která uvádí program tady v Parkáně. Martina Pivoňková (pančitelka z prachatické hudebky).

Právě když zpívá něco o padající nebeské manně, padá nebo snáší se něco jako sníh před mým objektivem.

Je fakt, že právě v těch místech si za kostelem proráží cestu paprsek slunce a jen v něm se to snášející se objevuje.
Děvčata mají úžasné hlasy. Neodolávám a aspoň kousek známé písně si nahrávám. (Ten druhý zpěv v záznamu ale není druhá zpěvačka, je to Kaaj :-D.)

Pak přichází mladík „Šrája“ s velmi, velmi originálním projevem (viz druhá část videa). Vtipně rozladěná kytara nás pobavila. 🙂 Škoda jen, že někteří lidé jeho vystoupení neskousli a odešli…a už se nevrátili.
   
Jsme na řadě. Martina „konferenciérka“ uvádí na pravou míru to, že TWB nepochází předně z Krumlova, ale z Budějc. Pak nás moc hezky uvádí a my se do toho můžeme pustit.
Když hrajeme Orli, schovávám se za reprákama a pořizuji pár fotek.
   

Copak se to nezdá bubeníkovi? Užívá si Orli nebo kvílí? 🙂
   
Á, už je to v pohodě. 🙂

Parta skalních fanoušků (Jirka, Zuzi, Pája a Milan) a rodiče.

Levou stranu, kde sedí Šrája se svým klanem a další omladinou, vyfotit nemůžu, protože jsou v levé části, kam přes bedny foťákem nedosáhnu.
Tak ještě pár rychlých fotek z pódia než Martin dopěje svou píseň a nastoupíme zase já a Kaaj…
         
…a už se chápu mikrofonu.
Probíhá to moc pěkně. Lidem, kteří to při Šrájovi nevzdali a zůstali, se to evidentně líbí. Spíš každou chvíli někdo prochází parkem a na chvíli se zastaví.
Právě zpíváme 3dny: „…klečí tu na kolenou, opuštěný…“ a v ten moment se zvedá Šrája a pár mladíků (kteří měli před chvilkou nějakou telefonickou hlášku). Kaaj srdceryvně zpívá: „Neopouštějte náááás…“ 🙂 Hoši na nás hází lítostivý pohled, že opravdu musí jít.
Sice bylo celkem málo lidí, ale zvuk se nesl úžasně, takže věřím, že to bylo slyšet daleko za hradby města. 🙂
Měli jsme velkou výhodu: hráli jsme jako poslední, tudíž jsme nikoho nezdržovali (některé kapely musely zkrátit program kvůli času, který jim třeba nechtě vzal někdo předtím).

Když Kaaj oznamoval poslední píseň, blížila se totiž 19. hodina, sám pan zvukař nás povzbuzoval, ať dáme ještě 2 ) a Martina (konferenciérka), co se o nás později starala, nás ujistila, že to je pocta, protože on tohle prý normálně nedělá.
Dalším povzbuzením pro mě bylo, že moji rodiče zůstali na celé naše vystoupení, i když mamka říkala, že ať se nezlobím, když zmizí dřív, že je dost unavená.

Skončili jsme tedy až po daném limitu a bylo to úžasné odpoledne.
Jdu se rozloučit s rodiči, (musí být uvaření, protože od rána sluníčko pěkně pere). „Moc krásně vám s Kájou ladí ty hlasy. Fakt se nám to líbilo,“ říká mamka a vypadá mile překvapená (přestože už nás párkrát naživo slyšela – inu zvukař nám moc pomohl). „A ten mladej klučina, jak tam pobíhal, to se mi líbilo,“ říká mamka o živelném Martinovi basákovi.

Pak směřuju za prachatickými přáteli. Postarší rocker, který si se všemi vystupujícími povídal během jejich produkce (ani nás nevynechal) si mě cestou odchytil. „Já čekal na tu vaší kapelu… krásně hrajete a zpíváte, mě můžete věřit,“ poplácává mě po rameni. „Já hudbě rozumím. Dělám do ní už 50 let…,“ hluboce se uklání a pomalu odchází. Drobná blondýnka se ke mně přitočí: „Bolo to nádherné…a vy nemáte nejaké cédé? Viete, po takých akciach býva zvykom, že si môžete kúpit cédečko tej kapely.“ Omlouvám se, že žel žádné nemám, ale na TWB stránkách si může stáhnout hodně staré demo. „No…Možno o rok?“ ptá se s úsměvem. Přislibuji, že do příště už určitě něco pořídíme.

Konečně se objímám s našimi drahými prachatičáky. Milan s Pavlou dokonce chvátali zpět z výletu (z Brna) a stihli náš koncert jen tak tak. Ne není tohle oběť? 🙂
„Teď se nebudeme mýt,“ říkají s úsměvem poté co si s námi potřásli rukou. 🙂 Vtipálci. 😀

Po skončení akce jsme byli pozváni na faru na pohoštění, ještě nám proplatili cestu a navíc dali dárky… Pořadatelka Lenka (taky moje dlouholetá známá) si nás moc pochvalovala. Jen jí bylo líto, že nebylo večer tolik návštěvníků. Jenže ona ta akce trvala od 13 hodin, a to nemůžeme čekat, že všichni vydrží celou dobu. Během dne se odhaduje návštěvnost na cca 500 lidí, což není úplně málo.
„Proč víc nevystupujete?“ ptala se nás Martina (koferenciérka, zpěvačka, houslistka a učitelka hudby) poté, co nám vystřihla úžasné poklony za vystoupení. Nejsme tolik známí, takže se o nás moc neví, vysvětlujeme jí. „Tak to já vás budu doporučovat,“ slibuje velmi vážně a už přemýšlí, kam by nás udala. :-).

Sedíme na faře kolem stolu. Hodné paní z kuchyně nám nanosily sekanou, a chlebíčky a pití a kafe… „Tak kdo si to vezme?“ ptá se Kaaj (což znamená – Kdo se bude před jídlem modlit?). Všichni se svorně díváme na něho, takže si to prostě Kaaj vzal. 🙂
„Teda…vy jste fakt skvělá parta,“ usmívá se po modlitbě Martina. Vypadá to, že jsme jí trochu vyrazili „druhý“ dech. Lenka se spokojeně usmívá. A mě jen šrotuje v hlavě vtipná myšlenka – Kde už jinde by byla nejvhodnější modlitba než na faře?
Moc dobře jsme se najedli. I cukroví bylo.

Kaaj mezitím vyřídil papírování někde dole v kanceláři. Byl tam poněkud dlouho…měl totiž možnost posedět s panem zvukařem a povídat si. Prý ač jsme křesťanská kapela, moc se mu to líbilo a byl překvapený, že si to sami skládáme.
Taky krásné povzbuzení.

Martina s Lenkou nám už poněkolikáté děkují za to, že jsme přijeli. Vypadá to na skvělou (budoucí) spolupráci. I my si to všestranně moc užili.

Cestou domů bylo veselo (jak jinak). Jen ta Americká zatáčka dneska nebyla. 😀
A jak říkává vždycky Martin: „Někde bych hrál.“ 🙂