18.3.2013

„Podívej, jak se ten sníh krásně třpytí,“ rozplývám se nad sněhovými vločkami, ve kterých se odráží pouliční světla.
Nedá mi to a vytahuji foťák, jestli by se mi nepovedlo aspoň částečně ten něžný moment zachytit.

Zkouším různé efekty…

No…je to máznuté kvůli slabé světelnosti. Zkouším blesk.

  

Nad hlavami nám zakrákalo hejno kroužících vran.
Sídlí si tu v korunách velmi vysokých stromů. Hnízdo vedle hnízda.

 

„Ty, Kájo,“ pomalu mi dochází, „nevyplašila jsem je tím bleskem?“
Přijde mi to nepravděpodobné hned po tom, co jsem to vyslovila. Vždyť jsem mířila foťákem úplně jinam než do stromů nahoru a navíc ten blesk není zas tak výrazný… Na druhou stranu do chvíle, než jsem ho použila, bylo ticho.

Kaaj si ode mě bere foťák, aby mou fantastickou teorii potvrdil či vyloučil…a dělá několik fotografií zmíněné koruny stromu s hnízdy. S bleskem.

   

Při každém stisknutí spouště se vrány zvednou z hnízd a s hlasitým krákáním začnou kroužit. Jen co si sednou zpátky, blýskne Kaaj znovu. Situace se opakuje. Několikrát.
Tak si říkám, proč se na vrány střílí (aby se vyplašily), když stačí párkrát stisknout spoušť (ne vzduchovky) foťáku. 🙂

Jen si tak říkám, když jsou vrány tak chytří ptáci… (viz zde >>)

…aby si nás nevyhlídly, až půjdeme příště pod jejich hnízdy…a něco neukáplo. 😀 To by tedy byla krutá pomsta. 😀