Tahle kniha mě lákala ještě dříve, než jsme si ji koupili. Kaaj o ní někde četl a převyprávěl mi hlavní myšlenku. Od té chvíle jsem se těšila, až si ji koupíme.
V jedné recenzi píše Alipeli: Ze začátku jsem měla problém s německými názvy a jmény. Od německého autora jsem četla asi druhou knížku. Já osobně se němčinu učila jenom jeden rok, který mi opravdu stačil, a německé autory jsem vždy nějakým způsobem odsuzovala. (více >>)

Tak pravdou je, že i mně se ze školní němčiny všechno vykouřilo z hlavy. Ale vzhledem k tomu, že ze smyslu věty většinou člověk vytuší i smysl německého slova, neměla jsem potřebu se chápat slovníku. A nyní ještě jeden Alipelin (a docela dlouho i můj) omyl. Autor sice rozhazuje němčinou plnými hrstmi…ale je to Amík jak poleno, ne Němec. 😀
Jak podotkl Kaaj, kde by už tak Američan vzal příběh z „americkýho středověkýho hradu“. 🙂 Prostě si musel vypomoct místem, kde středověk skutečně probíhal.

Vždycky když manžel bral tuhle knihu do rukou, říkala jsem si, proč ten kapucín na titulce drží rifle? Pak jsem se podívala pořádně – samozřejmě, že tam nejsou. Je to obloha. Ale z dálky je tam prostě vidím stále. 🙂

Titulka vůbec je taková ponuře depresivní, zatímco příběh je (podle mě) spíš optimistický. Když jsem viděla některé titulky jiných překladů, přišly mi výstižnější. Hlavně ta s tím rozsypaným čajem místo názvu. 🙂

  

Co se týče děje (odehrává se zde rovina historická a ze současnosti), měla jsem pocit, jakoby část „dnes“ byla o několik úrovní horší než ta historická a poněkud násilně našroubovaná (spíš jako vata na doplnění). Jak je to možné? Jedna kniha, jeden autor… Kaaj mi posléze řekl, že část „dnes“ je vlastně prapůvodně povídka z raných autorových děl. To je přijatelné vysvětlení. Protože historická část se mi skutečně zdá spisovatelsky mnohem vyzrálejší. Možná to částečně způsobilo to, že jsem onu historickou část četla raději.

Protože se zde setkává svět středověké vesnice a mimozemské vyspělé civilizace, není divu, že páter Dietrich (ač je na svou dobu nečekaně moderně smýšlející) často žasne nad udělátky svých nových přátel z mimozemské rasy.

Autor si zajímavě hraje se slovíčky.
Dietrich si selským rozumem pojmenovává věci latinskými slovy nebo je pojmenuje tak, jak mu to logika na jazyk přinese. Např. Přístroji, který jim pomáhal se dorozumět začal Dietrich říkat Heinzelmännchen (skřítek) protože si myslel, že uvnitř je malý človíček, který odtamtud mluví. Malinké věcičky na zdi, které pomáhají Krenkům sbírat informace, vidí Dietrich jako drobného brouka, takovou jako…štěnici. 🙂
Někteří (z Krenků – návštěvníci) používali zvláštní nástroje, aby vytvořili – fotografia – malé „světelné obrazy“…
…řekl něco, co mikrofoneh tentokrát nepřeložil.
Dietrich říká: „…vymyslel jsem slovo v řečtině, pro označení jak skřítka, tak štěnic…říkám jim automata, protože jednají samočinně.“

Akorát bych se na místě autora možná trochu odvázala. Vesmířané často používají naše dnešní věci. Pominu to, že bych od cizí rasy čekala asi trochu jiné přístroje, ale když už ta věc co ze sebe plive podivnou bublinkatou hmotu uhasí oheň – no jasně, minimax – co kdyby třeba neměli pěnový, ale stříknutím by to vypustilo nějaké drobné částečky, které by „nějak“ (to už by se vymyslelo) zapůsobily a oheň by třeba sfoukly. Prostě mimozemský hasičák.
Nazvat viry „malé životy“ je ovšem roztomilé. 🙂

Od začátku mě překvapovalo jak zasvěceně a „skutečně“ mluví Dietrich. Opravdu to na mě zapůsobilo. Buďto je autor křesťan nebo měl opravdu dobrého křesťanského poradce.
Autor se v předmluvě zmiňuje o tom, že tenkrát brali lidé křesťanství „opravdověji“ (v tom dobrém slova smyslu) než leckterý dnešní hlasatel Bible. Že by to byl důvod?

Nečekaně překvapivé je také pojetí, jak Krenkové chápou „Druhý příchod Ježíše Krista“, toho Pána z nebes, který nám všem jednou pomůže se vrátit domů.
A opravdu zajímavá je pro Krenky část Písma: „Vezměte, jezte, to je mé tělo.“

Tuhle knížku jsem si (až na pár stránek) opravdu užila. Za přečtení rozhodně stojí.