Nasedáme do našeho výletního auta a Kaaj opět dělá, že jako jedem kam nás kola povedou. Ale samozřejmě si už dávno projel trasu po mapě. 🙂
Přijíždíme do malé vísky, která (jak zjišťuji až posléze) zdaleka není bezvýznamná. No posuďte…
Jak se dočtete na stránkách obce Libějovice: Libějovický kraj byl osídlen již v dávném pravěku, v nejstarší době bronzové. Svědčí o tom mnoho nalezených a prozkoumaných pohanských pohřebišť. Ve čtrnáctém století před Kristem přišel do jižních Čech z Podunají velký kmen, který své mrtvé pochovával ve velkých kamenných mohylách. Odtud mu archeologové říkají jihočeský lid mohylový. Zde měl kmen všechny podmínky pro svůj primitivní život, poněvadž jižní Čechy byly dosud člověkem nevyužity. Odtud se dal mohylový lid v pohyb do středních Čech, kde sídlil lid únětický. Ten však jak kulturou, tak i životní úrovní byl daleko za lidem mohylovým, a proto též podlehl vyspělejšímu lidu z jižních Čech a před nimi ustoupil. A tak brzo celé Čechy i Morava dostaly se do moci kmenů mohylového lidu… (více na www.libejovice.cz)

Stojíme před starým zámkem. Škoda, že se nedá jít dovnitř. Vypadá neudržovaně a opuštěně. Jen po trávníku (zřejmě náležejícímu k zámku) tu drandí pán na sekačce…ale jestli je to hradní pán? Asi ne.
Obcházíme tedy zámek okolo a fotíme alespoň zvenku.

     

Tak zámek a pastviny jsme viděli.
Ještě by to chtělo pár krásných běloušů…a hele, už se blíží. 😀
Hmmm, „koblížky“ od takových maxistvoření bych botou potkat nechtěla. Na ty asi běžný sběrný pytlík nestačí. To musí slečna nosit po kapsách aspoň pytlíky do odpadkového koše. 🙂
Ale roztomilý jsou, to zas jo. 🙂

 

Jdeme cestičkou dál a dál…až jsme se dostali do poněkud neudržovaného lesa. A Kaaj už ví proč. To je totiž rezervace. Kam to padne, tam to leží.

   

Teprve po návratu domů jsme se z netu dověděli, že tenhle starý zámek je obydlený a dokonce se lze v zámku ubytovat.

A tady něco o zámku: Starý zámek jest malebná, zajímavá renesanční stavba, která svou architekturou spadá do poloviny XVI. století, kdy Libějovice koupili Rožmberkové. Její těžké formy se nápadně liší od soudobých vlašských výtvorů. Do zámku se vjíždělo trojitou branou, která je dosud goticky sklenutá a má otvory pro kladky padacího mostu. Vedle ní je zazděná branka pro pěší. V průjezdě byly ve zděných výklencích kamenné lavice, na nichž poddaní pokorně čekávali, až se zadní vrata otevřela. U prostředních vrat je vidět čepy, v nichž se otáčely oboje dveře. Na dvoře ve východním křídle je pavlač s arkádami, jejichž oblouky mají různou světlost. Jsou neseny malými, hrubými čtverhrannými pilířky. V západním křídle nese dřevěné přístřeší nad pavlačí jen trámový sloupec. (více na www.libejovice.cz)

Pak tu mají ještě nový zámek, kde byli dříve cvičeni psi. Dnes se tu cvičí psovodi? 🙂 (více na www.vojensko.cz/vycvikove-stredisko-psovodu-libejovice) Tak ne, je to objekt bývalých složek PS, kde se cvičili psovodi  jak vodit psy. 😀

Také Chelčice, kterými jsme měli možnost projíždět stojí za zmínku.

První písemná zmínka o obci Chelčice je z roku 1352. Dochovaná kronika je z roku 1872. Původní vladycký a první známý šlechtický rod Hrůzů z Chelčic sídlil (dle písemných zpráv) v roce 1390 na nedalekém hradě Helfenburku u Bavorova. V roce 1444 koupil pan Oldřich z Rožmberka Prachatice a ustanovil zde Václava Hrůzu z Chelčic za purkrabího. V druhé polovině 15. století přešly Chelčice do vlastnictví rytířů z Malovic.
S názvem obce je spojen také významný středověký náboženský reformátor a filozof Petr Chelčický. V roce 1946 mu na jeho počest Chelčičtí vystavěli pomník, v roce 2010 byl po rozsáhlé rekonstrukci středověké sýpky v centru obce zřízen Památník Petra Chelčického… (více na www.chelcice.cz)

Cestou se ještě zastavujeme v Lomci. „Ty, tak mě napadá…“ přemýšlím nahlas. „Lomec…Lomeček…“ Nemýlím se. Skutečně jsme přímo na tom poutním místě, o kterém jsem vždycky jen slýchala.
V této pohnuté době asi není radno se v těchto místech fotit. 🙂
Rozhodně musím uznat, že je tu čisto, upraveno a moc pěkně zeleno.

        

A teď mi chce Kaaj ukázat nakvetlý třešňový sad… Akorát, že po třešních není ani památka 🙂

Tak se vracíme zpátky a využíváme (nepřeháním, když řeknu luxusní) WC.

Usedáme na lavičku a užíváme si sluníčka, které se občas prodere a trochu zahřívá (ku podivu je dnes docela chladný větřík). Vytahujeme knížky, že si budem chvíli číst. Kousek ode mě malý ptáček slétává na chodník a zase zpět. Něco je na něm přilepeno a on si to po kouskách nosí do větví stromu, pod nímž dlíme. Jenže právě před malou chvílí přišli nějací turisti a malý vyšlechtěný psík (uvolněn z vodítka) supí trávníkem směrem k nám… Hupne mi na koleno (ani nechci vědět, od čeho je ten vlhký flek po jeho tlapce, je totiž sucho a on se před chvílí proháněl pod keřem, který si o mnoho větší psí kámoši čerstvě označkovali). Pak si všiml, že ptáček něco doluje z chodníku a dvěma třemi líznutími pochutinu odstraní. Ptáček má po svačince.

Na parkovišti zastavilo auto. Z něho vybíhá mladá dívka. Možná běží na záchod? Chyba lávky.
Slečna úprkem běží do kaple, tam zaklekne a skloní hlavu. Tedy to jsem snad ještě neviděla, klobouk dolů. Takhle utíkat, protože se potřebuju modlit. To je na zamyšlení.
Než si zvědavě pročteme nástěnku, přijíždí auto a opět slečnu nabírá.
Tak ještě pár fotek…

 

Starý strom má v kůře vepsána nejen léta, ale i mnoho tváří. No vážně. Tohle jsem v ní viděla já (nutno podotknout, že skutečný kůrový výraz – vlevo – je vždy úžasnější než moje pokusy o náznak – vpravo).
A co v letitých vráskách vidíte vy?

  

Pěkný výlet.
To nemohu říct. 😀