Příliš mnoho dvojníků
Ráda si občas přečtu knihu, která je starší než já. 🙂
Mám jakousi utkvělou představu, že dřív si s vydáním knihy dali tak nějak víc práce. Víc korektur, více promyšlené, více přepisování, aby autor sdělil co opravdu sdělit chce (jakože ne první nához do tisku).
Samozřejmě to není pravda v plných 100 %.
Ale stále se mi líbí slova pana Wericha (z geniální forbíny – Příchozí Vejda) „Já vám řeknu, že před několika málo sty lety málo lidí umělo psát. Ale ty co uměli psát, ty uměli psát – protože to se dá číst i dnes.“
Tentokrát jsem sáhla po scifárně Veselého Brabence. To jsou autoři. 🙂
Knížka je to útlá, za chvilku ji přelouskáte. A myslím, že je to škoda.
Námět a rozvíjející se děj by dokázal vytěžit klidně 2x tolik stránek.
Možná, že spolupráce autorů jim nedovolila více se rozlétnout, nebo skutečně zamýšleli takové rychlé mentální osvěžení na sobotní večer někde u šumícího jezu, líném odpoledni na zahrádce nebo jako náplň při marnotratném ubíjení času opalováním se.
Nemůžu říct, že by mě kniha nějak silně oslovila, ale na druhou stranu jsem neměla pocit, že jsem jejím čtením zbytečně marnila čas. Přečetla jsem si ji s chutí na rybách (teda po boku manžela, který mezitím rybařil). Některá místa v knize pobaví, jiná překvapí, zápletka vás láká číst další stránku… fantazie se rozletí, a najednou… poslední stránka.
Je pěkné, že na těch pár stránkách procestujete celý svět a k rozuzlení celé záhady dojde u nás. Tedy v Československu. A kde jinde, že ano? Slovy klasika: „Stejně jsme my Češi šikovnej národ.“
Dost možná bude knížka inspirací pro jiné autory, kteří se na ději a zápletkách více povozí a tak na nápadu Veselého Brabence zbohatnou (pokud už se tak nestalo).
Příliš mnoho dvojníků – Jiří Brabenec, Zdeněk M. Veselý, kniha z roku 1972