V pořadí čtvrtou knihu Paula Younga jsem si koupila záhy po jejím vydání v češtině. Jak jsem se zmínila v recenzích, tak „Chatrč“ mě doslova dostala. „Křižovatky“ pohladily po duši (děj už nenabýval takových zvratů a hlavně celé téma bylo takové oddechovější). „Eva“ mě celkově velmi zmátla, ale i tak jsem v ní našla zajímavé postřehy a stála mi za ten čas čtení.

Ale pozor. Zatím šlo o romány. Nyní přede mnou leží kniha, která už nezachycuje fikci, ale teologické postoje, které jsou předkládány jako osobní poznaná pravda autora. Pravda, kterou chce tímto předat dál. „No,“ říkám si, „jestli bude předávat podobné postřehy jako v knihách předchozích, pak si tedy koleduje…“ 🙂

Jestliže jsem (pro mnohé kontroverzní) knihu „Eva“ považovala za „tenký led“, pak v tuto chvíli podle mě Young překročil i tu tenkou slupku ledu a jde „po vodě“.

Pustila jsem se do čtení. Prsty zálibně přejíždím po příjemně sametovém přebalu.
Hned v předmluvě, kterou napsal jeho přítel, mě překvapily věty…

Ale vlastně chápu jeho poznámky, protože ani já nemohla v jeho románech některé věci tak úplně skousnout (vymykaly se – podle mého subjektivního názoru – Biblickým pravdám).

Čtu o starých dobrých věcech, čtu ale také o (pro mě) nových věcech… Paul Young tu opět poukazuje na některé zaběhlé představy v novém úhlu pohledu.
Někdy kolem 7. kapitoly mám pocit jakési jednostrannosti nebo jednotvárnosti. Třeba se mi to zdá? Uvidíme, jak se to vyvine dál… jenže ejhle, kniha se mi jednoho dne „propadla do země“.

Nemůžu ji najít ať vzpomínám jak vzpomínám, kde jsem ji naposledy měla. Na rybách? Na výletě? U rodičů?
Možná proto, že nejde o román, jsem přerušení četby až tolik neřešila. Děj se nikam neposouval, žádná dobrodružná linie ani zvrat mě nenutil knihu hledat, abych zjistila jak to dopadne.

Po mnoha měsících se objevila, mrška. 🙂
Znáte to, když něco hledáte – nevidíte to, i když na to koukáte. A pak hledáte něco úplně jiného, a to tamto se vynoří.

Potěšilo mě, že můžu číst dál…ale jen chvíli. S každou další kapitolou mi dochází, co je příčinou té (již zmíněné) jednotvárnosti. Naprostá absence zla.

Chápejte mě dobře. Zlo nevyhledávám, ani se nevyžívám (jako někteří jedinci) v jeho studiu. Ale jsem si dobře vědomá jeho existence. Jenže jak se zdá, Paul ho z textu (nebo lépe – ze svých dogmat, postojů a života) naprosto vytěsnil. Mistrně vyzdvihuje jednotlivé verše nebo jejich části tak, že výborně podporují jeho výroky.

Opravdu se snažím být během čtení objektivní (ne zaujatá svou představou nebo přesvědčením), brát knihu s nadhledem (stejně jako ty tři předchozí). A je to opravdu těžké.

Paul je bytostně přesvědčený, že nakonec všichni budou v nebi. Peklo nemá moc přijmout lidi – Bůh to nedovolí. Rozhodnutí odmítnout Boha můžeš po smrti u posledního soudu změnit. Ježíšova oběť vše vyřešila jednou pro vždy, ať už ji někdo přijme nebo ne.

Potřebuji to trochu vydýchat a mluvím o tom s manželem. Ten na to reagoval jen několika málo otázkami jako: „Proč tu potom ještě jsme a Bůh nás nevezme domů, když na našem rozhodnutí stejně nezáleží? Proč Bible říká: Vyznáš-li ústy a srdcem uvěříš… kdyby Bůh nechtěl slyšet vyjádření našeho rozhodnutí? Proč nás Bůh vyzývá nést evangelium, když je to vlastně zbytečná práce?…“ apod.
Už je to tak. Paul je…

… unverzalista.
Kapitoly „Musíš být spasen“, „Ne každý je Božím dítětem“, „Peklo znamená odloučení od Boha“ nebo „Hřích nás odděluje od Boha“ čtu jen s velkým sebezapřením. Podle Paula Younga jsou to lži, kterým jsme uvěřili. Takže podle jeho kódovacího klíče: „NEMusíš být spasen“, „XX každý je Božím dítětem“, „Peklo NEznamená odloučení od Boha“ a „Hřích nás NEodděluje od Boha“.

Vše má dokonale podloženo verši z Bible, případně jen jejich částmi, takže pokud si nepřečtete souvislosti, celé verše nebo kapitoly, jste nuceni říct: „Ty jo, ten chlap má pravdu.“
Jenže když budu chtít já, dokážu vám z Bible, že Bůh není. 🙂

Nejsem žádný psycholog, ale z knihy možná sami vycítíte, že ačkoli se celá nese v duchu mírnosti, lásky, porozumění a milosti, na několika málo místech jakoby najednou vyčníval malý ostrý osten. Paul je najednou trochu podrážděný, zahořklý, možná i rozzlobený. Vždy jde o místa, kde mluví o svém dětství a pedantském otci. Jako dítě misionářů byl často odložen do internátů s dalšími misionářskými dětmi (v jedné kapitole píše, jak se i po mnoha letech tito lidé pravidelně scházejí a sdílí své dávné dětské útrapy, a jaké to na nich zanechalo stopy). Byl prý vychováván ve strachu, že nesmí hřešit, aby se dostal do nebe a ne do pekla. Snažil se, aby naplnil otcova očekávání – marně.
Nedivím se, že po těchto zážitcích chce, aby od něho nebeský Otec nic nečekal, nic po něm nechtěl, eliminoval hříchy a peklo, kterými byl tolik strašen. A hlavně – nesení evangelia mu vzalo rodiče, a přitom je to tak „zbytečná práce“, když Bůh stejně všechny omilostní.

S otcem prý o svém dětství nikdy nemluvil. Prostě to neřešil. Velmi mě překvapuje, že se Bohem nechal uzdravit ohledně mnoha životních ran ve své rodině (včetně vraždy 5leté neteře!), ale tuto dávnou dětskou bolest si v sobě nechává.

Ale abych tu Paula jen netrhala na cucky, moc se mi líbil vtip, který ve své knize uvedl. Máš dost bodů? 🙂

Dojal mě děsivý příběh dívky Maggie. Je úžasné, že Boží pokoj funguje nadpřirozeně i když se kolem děje něco tak strašného. (Dnes Maggie žije, sportuje a jestli si dobře pamatuju, tak má v těle asi 2 nebo 3 kulky, které se nedaly odstranit.)

Paul evidentně vidí v Bibli jen určité úseky. Přemýšlím, že kdyby se v knize držel jen jich, asi by se to dalo nějak tolerovat. Tím, že se pouští do vysvětlování pasáží, které v Bibli „jakoby nevidí“ a snaží se čtenáře přesvědčit, že by je také neměl vidět, to už je na pováženou.

Závěrem… upřímně věřím, že předávání teologie není Paulova parketa. Samotnou by mě potěšilo, kdyby se vrátil k psaní fikce, kde je opravdu skvělý.