aneb Procházka za branami města.

Asi ve mně ty muzejní kousky zanechaly hlubokou stopu, protože hned po odchodu z bytu mě na venkovních dveřích zaujala malá můra.

Jenže tahle je viditelně živá, opravdová a roztomilá. (To se s těmi exponáty na špendíku, co často měly odlomené nožičky nebo poškozené okraje křidélek, 🙁 vůbec nedá srovnat.

Cestou mě fascinují další živé objekty… Kam se hrabe muzeum. 🙂

Přecházíme velké parkoviště naproti Výstavišti a rychle pryč z hluku města. Přibližujeme se k výběhu pro koníčky.

„Hele, tady je jabko,“ ukazuji na plod nabodnutý na plot. „Třeba by jim chutnalo,“ přemýšlím nahlas. Zatímco se blížíme ke koním, rozhodujeme se, jak nejlépe jim jablko hodit, aby to nevypadalo, že je „terorizujeme“, ale že jim podstrojujeme. 🙂

Kaaj se je snaží zaujmout mlaskáním, a podobnými zvuky, které se na koně většinou dělají. Koníci ale nehnou ani brvou (kromě mrskání ocáskem kvůli mouchám).

Stojíme u ohrady a za zády máme silnici, kde jezdí docela dost aut, takže je to celkem nepříjemné.

„Radši to obejdem… Tam z boku to k nim bude blíž,“ navrhuji.

A vážně je to lepší. Ne, že bychom si snad získali pozornost, ale je to tu blíž a klidnější.

Kaaj se přibližuje k ohrádce, kterou teda tvoří jen takové jako barevné pásky.

„Jaúúúvajsss…“ kulí na mě manžel své přirozeně výrazné oči. Nic netuším, protože jsem připravená s foťákem u oka, až odhodí jablko. Nechci propásnout šanci, kdyby si jablka některý z koníků všiml.

„Dostal sem ránu,“ mne si postižené místo na ruce, kterým se omylem dotkl těch mašlí, natažených mezi kůly.

Je mi ho líto, ale chtě-nechtě se musím smát, když mi teatrálně ukazuje, jak se to stalo.

V té mašli jsou vážně drátky. To hodně vysvětluje (proč ti koníci nechodí blíž a proč neutečou).

„Tak já házím,“ upozorňuje mě. Hop…jablko dopadlo a ejhle, běloušek se otáčí po zvuku žuchnutí. A našel ho. Huráááá.

Pochutnává si. Pak s upřeným pohledem na nás dva čeká, jestli bude pokračování. Jenže my víc nemáme. Je nám líto.

Když se dlouho nic neděje, vrací se ke svým druhům žužlat zbytky trávy.

A my pokračujeme v cestě.

Jako už tolikrát v poslední době, mě fascinuje obloha. A Kaaj na ní zas rád vyhledává objekty…máme oba štěstí 😀

Jsme na hranici města…

…po pravém „břehu“ je golfové hřiště pro nácvik odpalů. Kaaj mi pózuje u cedule se zákazem přiblížení se, z důvodu možných ran do hlavy. A velmi se kontroluje…mašle mezi kůly jsou nebezpečně podobné těm, co „kopou“. 😀

Za smeťákem, (kde je dokonce – ciž mě překvapilo – oddělení pro ledničky, pro pračky, pro televize a pod…) se vydáváme dál směrem ke Švábovu hrádku.

Občas zaslechnu rány jako při střelbě, ale netuším, co se může všechno dít na smeťáku, takže se nerozrušuji.

Kolem nás projelo policejní auto a zaparkovalo si na plácku u lesíku,

„Já je vyfotím, jo? Ať se ví, kde policie pomáhá a chrání…“ potutelně se směji.

Kaaj se jich zastává, že možná mají prostě pauzu na odpočinek nebo na sváču. Uznávám, ale to už je mám vyfocené.

Dívám se na fotku…chvíli se divím, a pak uznale ukazuji na displej foťáku, protože takové krytí, to je až neskutečné. Policejní auto za větvemi vidím, ale zřejmě zapojená fotorušička v policejním autě brání, takže na fotce auto prostě není. Ale já ho viděla. Fakt. I Kaaj ho viděl. 😀

Teď už se mi ale zdá, že to střílení je nějak intenzivnější a blíž.

„Aby tu někde nevyběhl Dejv s divočákem a nevynadal nám, proč se tu při honu pleteme,“ nedá mi to.

Kaaj se celou cestu tvářil, jako by se nic nedělo, ale teď už na něm vidím (hlavně na cukání koutků pusy), že moc dobře věděl, o střelnici kousek od nás.

Tak aspoň, že jsou za zdí. Že tu nikde nevyběhne parta honců se zalomenou puškou.

Ještě nechávám manžela pokochat se žírnou krajinou, protože je tu fakt krásně.

A jak se Kaaj jednou dostane do přírody…

V dálce se rýsuje čtyřkomínový monument. A klidně si kouří. 😀

To už se vracíme zpět do našeho městečka.

Kaaj objevil kouzlo polarizačních brýlí a fotí přes ně „urbanistické“ fotografie.

(Po kliknutí lze foto zvětšit)

Procházíme částí Budějovic, ale spíš to tu vypadá jako samostatná vesnička uvnitř města.

Neustále slyšíme zvláštní zvuk. Neumíme určit odkud jde, ale zní to tak „vesmírně“.

Splétáme teorie o mimozemských usedlících, co se tváří, že jsou jedni z nás. 😀

Fakt to tu vypadá tak nějak jinak než kdekoli v Budějovicích. A ten zvuk… Zní to jako signály z neznáma a pořád to sílí. Že by nějaký druh rušičky? No…

Už tu chybějí jen „Muži v černém“ nebo aspoň muži v černých brýlích.

Vzdalujeme se od tohoto zvláštního místa. I zvuk slábne a město, naše město, už se zdá být zase normální. 😀

Co budem vařit? Jdeme kolem obchoďáku a kupujem si kuřátko. Hrozně mě láká zmrzlina. Čokoládová. Nemám ráda čokoládovou, ale tahle vypadá fakt lákavě a taky bezvadně chutná. Skoro věřím, že je ze skutečných čoko bobů, protože nejen osvěžuje, ale nějak i povzbuzuje. 😀 Hmmm.

Postáváme na rohu u obchoďáku, než ji slížu, protože je celkem teplo a rychle mi taje. S úžasem, jak ve zpomaleném filmu, sleduji paní na kole, jak se zadrhává o obrubník, snaží se to vyrovnat, přesto přepadává přes řidítka a kácí se k zemi. Jdeme jí pomoct vstát. Je v šoku…zůstává sedět na zemi. Kaaj se jí postupně ptá, co ji bolí. Nevíme, jestli nenarazila hlavou na klandr nebo kámen. Z mého pohledu padala tak jako „něžně“, ale mohlo se stát cokoli. Vypadá to, že není nic zlomeno, jen je v šoku. Nějak nemůže pochopit, jak se to mohlo stát, když tolik let jezdí bez nehody.

Kaaj ji uklidňuje, že to určitě bylo kvůli tomu obrubníku, že za to ona nemůže… Chceme jí někoho přivolat, protože i když má možná jen výron v noze, rozhodně je vidět, jak je vyplašená. Říká nám, že zavolá kamarádce. Čekáme, až se jí opravdu dovolá a je pro ni zajištěn odvoz.

Opakovaně nám děkuje, že to už zvládne, že bude opřená o klandr, a že už je jí dobře. Ujišťujeme se, že ji tam skutečně můžeme nechat.

Kamarádka je prý někde poblíž a už sem směřuje.

Paní vypadá líp, šok pomalu vyprchal, takže se loučíme a vyrážíme k domovu.

Neodolám a fotím si žirafku, která tu v parku už nějakou dobu je. Teda…my vlastně nevíme, jestli je to žirafka, ale celou dobu si to myslíme. 😀

A to už jsme od domova, co by kamenem dohodil. Příjemně unavení, vyprocházkovaní… Bylo to prima.