Už delší dobu vídáme cedulky hlásající, že kousek od našeho bydliště je nový obchůdek s kávou.

„Tak já tam zaběhnu, jo?“ říkám manželovi, když se vracíme domů z pošty a onen krámek právě míjíme.

Jsem zvědavá, co vlastně nabízejí. Jestli to je skutečně tak dobrá a kvalitní káva, jako hlásá jejich reklama nebo jde o nějaký „pokus“.

Vcházím dovnitř miniobchůdku. Je tu malý pultík, tak akorát, že se tu člověk cítí v blízkém kontaktu s „personálem“. Na poličkách vpravo je několik druhů kávy, na první pohled luxsní.

„Nabízíme výhradně arabicu,“ ujišťuje mě usměvavá, příjemná paní.

Zatímco mi připravuje turka s sebou, prohlížím si dál police s balíčky kávy.

„Ráda vám poradím, podle vaší chuti…všechny jsou vysoce kvalitní.“

Paní ze sebe sype znalosti a já začínám věřit, že ví, o čem káva opravdu je. Cvak! Konvice dovařila a náš pohled se stáčí k ní. V ten moment můj zrak padne na malou poličku vlevo.

„Takže s tou zelenou kávou je to pravda?“ upřímně se divím.

Nová reklama na jisté „dvoubarevné“ kafe mi totiž připadá poněkud přitažená za vlasy. Ve smyslu – už jsme s tou kávou udělali fakt co se dalo, víc mleli, míň mleli, víc pražili, míň pražili, zředili, zahustili, přikofejnovali, odkofejnovali…tak co teď? Přidáme do ní syrovej materiál, to jsme ještě nezkusili.

Stojí tu přede mnou asi čtyři sklenice se šedozelenými zrnky. Paní se směje a mává rukou: „Ne, ne…to je dekorace. Mám tu jen vzorky pro zajímavost. My si kávu totiž sami pražíme.“

„Aha,“ usmívám se a sděluji své dojmy z výše zmíněné reklamy.

„Mě to taky není moc jasné. Zelené, nepražené zrno je nepoživatelné. Své charakteristické vlastnosti jako vůni a chuť, získává teprve pražením.“ Otevírá sklenici a dává mi přivonět. „Vidíte? Je to jen zrno, jako kdybyste přičichla k obilí, že?“

„Mě se to taky zdá divný,“ přikyvuji.

„A navíc ta barva v té reklamě…,“ kroutí paní hlavou.

„Taky se vám zdá moc zelená?“ směji se.

„Nevěřila jsem svým očím. Žádné zrno kávy není takhle zelené. Vždyt sama vidíte,“ ukazuje na sklenice.

„To si možná přibarvili pro efekt,“ napadá mě.

„To jistě museli. A naprosto nerozumím tomu, co s tím nepraženým zrnem dělají.“

„Já myslím, že už neví co by, tak zkoušejí něco novýho.“

„Zřejmě ano,“ pokyvuje hlavou paní a podává mi turka.

„Cukr?“

„Ne, díky, kafe nesladím,“ odmítám s úsměvem.

„To děláte dobře, lépe si kávu vychutnáte,“ je paní nadšená.

Nedá mi to a ptám se na „ochucená zrna“.

„Zkoušela jsem si koupit nějakou příchuť vanilku, ale popravdě jsem měla pocit, že piju to nejobyčejnější kafe, přestože nebylo nijak levné a čerstvě mi ho umleli,“ sdílím s paní svou zkušenost.

Paní soustrastně pokyvuje hlavou. „Káva by se takto vůbec neměla ochucovat. Jedině při přípravě v džezvě trochou kardamonu. Nebo do uvařené kávy malinkaté množství likéru nebo rumu pro zajímavé aroma a špetičku cukru, který rumu pomáhá rozvinout aroma. Každý má individuální chuť, ale káva nikdy nesmí nepříjemně štípat, nebo mít hořkou chuť…to je pak špatně upražená. Má být lahodná ať už je jakéhokoli typu.“

Loučím se s paní s příslibem, že se jistě brzy zastavím. Jen doufám, že se krámek udrží a neskončí jako některé jiné malé obchůdky (se sice o něco dražším, zato mnohem kvalitnějším zbožím).

Na netu jsem se porozhlížela, jak to s tou zelenou kávou opravdu je. Kromě zmíněné reklamy (kde je mnoho opravdu „zasvěcených“ slov, která vám navodí pocit, že ta zelená káva je konečně ta pravá-zdravá), jsem se dočetla vesměs to samé: Zelená káva je ještě neupražená káva, která se dováží a praží až v příslušných firámch, které se tím zabývají a pak ji pod svou značkou prodávají.

Takže…klidně si dejte zdravou zelenou kávu…třeba se hrozně mýlím a vám zachutná. 🙂

Zajímavou debatu o kávě  jsme nedávno měly s holkama na Mařince >>>