Ne, že bychom při tomto sezení (tedy… pro hlavního aktéra spíš ležení) něco poslouchali. Naopak. Uši se měly vyčistit.
[hidepost=0]Já už je zkoušela…docela fungujou,“ řekla nám Jana, kždy jsme nahodili otázku ušních svíček.
„Nám teda moc ne,“ přiznávám jí.
Domlouváme se, že svíčky seženem a ona nám s nimi odborně pomůže.
Nastal den „Dé“ a přišla hodina „Há“.
Kaaj se dle Janiných instrukcí položil na postel a trochu nesvůj (ale ve veselé náladě) pojukává, co se bude dít.
„To je jako to doktorský zrcátko,“ snaží se odreagovat, když mu Jana nechává podržet kroužek, který poté, co se svíčka zapálí, chrání ucho před „spady“.
Ségra vybaluje svíčky a velmi vtipně hraje nevědomou, jakým koncem, se vlastně do uší strkají.
„Nééé. Tim ouzkým!“ křičí Kaaj až mu hlas přeskakuje. (Kaaj je totiž na uši opravdu citlivý.) 🙂
„Hlídej jí!“ obrací se na mě zoufale Kaaj.
Pokouším se celou proceduru nahrát, ale foťák mi poskakuje, jak se musím smát.
Zatím to vypadá ohromě zábavně. I Kaaj se směje, i když v jeho hlase cítím trochu rozrušení.
Jana nasazuje stříbrný kryt na svíčku a tu zasouvá do Kaajova ucha. Ten úpí, ale jen tak opatrně.
„Dobrý?“ ujišťuje se Jana.
„Slyším trávu růst,“ odpovídá Kaaj, kterému trychtýřek v uchu rozšiřuje sluchový vjem.
„Máš teď ucho jako Šrek,“ směje se Jana a rychle škrtá sirkou, aby si to Kaaj nerozmyslel.
„Slyším praskat oheň,“ diví se Kaaj. Zřejmě hořící sirka tím trychtýřem zní jako praskající prkénko.
Zvědavě kouká koutkem oka. „Vidím světlo,“ říká. A není divu. Ze svíčky jde pořádný plamen.
Vybavuje se mi oslíkova hláška ze Šreka: „Nechoď za tím svetlééém!“
„To je taková…zvláštní atmosféra v tomhle světle.“
„A víš, že je to docela romantický?“ směju se.
„Jo, to je hrozně romantický, když cítím, jak se Janě napínají svaly, když mi tu věc tlačí do hlavy.“
Janě se třese ruka, jak se smějeme. Teda takovou srandu jsme si u toho minule neužili. To jsem spíš byla vystreslá, abych něco nepodpálila.
„Kájo, nepálí?“ ujišťuje se Jana.
„Ne, nepálí, ale vysává mi to mozek!“ úpí vesele Kaaj.
„To jsou žaludeční šťávy, jak ti je ten tlak vytahuje,“ vkládám se do hovoru.
Sledujeme, jak ušní svíčka pomalu hoří.
Po chvilince ticha Kaaj upozorňuje: „A to ještě tohle je to míň citlivý ucho. S tím druhým bude větší legrace.“
„To jako, že tu budeš pobíhat a dělat ohňovou šou?“ směju se.
„Uši mu jen hořely,“ směje se i Kaaj. Je dobře, že to bere s humorem a nemusíme ho k posteli poutat. 🙂
„A nazveme to večery pod lampou,“ napadá mě trefný název.
„Á…něco mi skočilo do ucha,“ křičí teatrálně (jako ostatně celou dobu) Kaaj.
„To byl můj nehet, to je tím horkem,“ říká celkem v klidu Jana, s pěstěnými dlouhými výrůstky na prstech.
„Ale to má lézt z uší, ne?“ divím se mezi výbuchy smíchu.
„To zní, jako když venku prší“ Kaaj začíná být romantický a uvolnění, asi cítí, že už bude konec jeho pálivému trápení.
„Jestli to blafne, bude po vlasech,“ směju se.
„A utlučeme to polštářem,“ přidává se Kaaj. Netuší, že plamen je opravdu veliký a rychle se blíží k jeho bujné kštici.
„To zní, jako když jsi ve stanu a na ten stan dopadá déšť,“ pokračuje Kaaj v popisu pocitů.
„Padesátšest…padesátsedum…padesátosum…padesátdevět…šest minut,“ hlásím čas. Po tu dobu, dle návodu na krabičce, by asi měla svíčka hořet.
Plamen takřka olizuje chránící stříbrný kroužek. Navíc se ohořelá část začíná nebezpečně nahýbat ke straně.
Jana oheň uhašuje.
Výsledek?…Vlastně nic moc. Rozhodně jsme čekali víc. Kromě podivných pohnutek eustach. trubice se nic velkého nestalo.
Ale rozhodně jsme si prodloužili život, protože 2x 6 minut jsme se upřímně prosmáli.[/hidepost]
Napsat komentář