Discovery (II.)
aneb
Musíte mít to správné okno.
Dnes chceme pozorovat raketoplán v akci. Kolem šesté totiž poletí nad našimi hlavami.
A teď už opět zdes:
„Michal říká, že je moc světla. Že nebude nic vidět,“ říká trochu smutně Kaaj.
Původně jsme plánovali jít na parkoviště, které je naším pozorovatelským stanovištěm už nějaký ten pátek.
Teď si ale nejsme jisti, jestli to má cenu. Kaaj mě nechce zbytečně vystavovat chladu, který venku docela řádí. Jak říká: „Jsi ještě trochu po nemoci“.
A tak lepí nos na okno v obýváku, kdyby přece jen něco málo vidět bylo. Chvíli postává s hlavou pod záclonou a…
„Támhle je!“ vykřikl najednou. Rychle běžím k oknu a opravdu. Bezvadný výhled z našeho obýváku. Nádherně vidíme zářící objekt, který se žene po šeřící se obloze. Úžasné.
„Zdravíme, Discovery…“ volá a salutuje Kaaj směrem k raketoplánu, který pomalu mizí za siluetou střechy domu.
Víte, s tím startem raketoplánu na orbitu Země to není jen tak. Nemůže si vyletět kdykoli. Ve skutečnosti musí být to správné „okno“, které se nějak složitě v NASA propočítává. A já myslím, že my jsme to nejlepší okno (pro sledování) našli. 🙂
S manželem se shodujeme, že dost možná bychom venku mezi domy neměli takový výhled, jako tady. A navíc jsme tu v teple.
Prostě představení jak připravené pro nás.
A takhle nás vidí ON.
(po kliknutí na obrázek se velikost zvětší.)