aneb

Ve dvou se to lépe táhne.

Od rána mi Kaaj opakuje přesné časy, kdy nám vesmír opět zahraje skvělé představení.
Nejdřív poletí raketoplán za stanicí ISS a pak asi za hodinu a půl poletí ISS a raketoplán už tak blízko, že budou vidět jako jeden objekt.

A opět předávám slovo Zdes:

Před osmnáctou hodinou vyrážíme na parkoviště.

Kaaj kontroluje podle svých údajů v iphone, kdy opravdu Discovery poletí.

Zima, jako když (tě) praští. Ne…spíš, jako když tě převálcuje. 🙂

Přešlapuji abych se zahřála. Je šero, ale obzor je ještě krásně nasvícený.

Kaaj vidí svým ostrozrakem první hvězdičku.

Mě to trvá trochu déle, spíš vidím kachničky, které každou chvíli přelétnou nad naší hlavou…

…ale nakonec se hvězdička zjevuje i mě. Letadel lítá dost, ale raketoplán a ISS stále nikde.

„Už by měly letět,“ dívá se Kaaj do svých záznamů. Je faktem, že obloha stále ještě není pro pozorování dost temná, takže nám přelet možná mohl uniknout. Vytrvale sledujeme obzor…a jsme odměněni.

Objevují se dva zářivé body. Snažím se je vyfotit, ale nevím, jestli to bylo rozrušením nebo zimou :-), ze dvou bodů se mi vyfotily dva háčky. 🙂

Rychle zapínám nahrávání a snažím se udržet letící objekty v objektivu. Poskakují jako blešky. 🙂

Zážitek nám kalí snad jen šílený mráz, který nám zalézá pod nehty. Plánovanou večerní procházku rušíme a spěcháme se domů ohřát na druhý pozorovací výběh, až se k nám Discovery a ISS za 95 minut vrátí.

Pozorování druhé:

Mírně rozmrzlí se vracíme na parkoviště. Tentokrát s rukavicemi. (Později si říkám, jestli mi vůbec k něčemu byly, protože mám ruce zmrzlé ještě víc než předtím.)

V tom „wéčku“ začíná stín, takže až doletí tam někam, už nebudou vidět,“ ukazuje mi Kaaj.

Obzor už vůbec není nasvícený.

Obloha je opravdu černá. Pozoruji tu spoustu hvězdiček a Kaaj mi trpělivě zodpovídá všetečné dotazy.

Docela dlouho se nic neděje. Pozoruji „wéčko“. Pro znalé astronomy – Kasiopea.

„Jé támhle,“ vykřikla jsem a promrzlýma rukama se snažím zapnout foťák.

„Kde?“ ptá se Kaaj, protože nic nevidí.

„Krásně to zazářilo…ale už to zmizelo, v tom wéčku,“ ukazuji do tmy. „To bylo nějaký rychlý, ne?“ žádám si vysvětlení od manžela.

„To nebylo ono. Tys viděla iridium. Když se natáčí plochá deska antény družice, odráží světlo slunce – takže se zableskne a vypadá to podobně,“ vysvětluje mi další z vesmírných úkazů. „A jsou lidi, kteří to chodí pozorovat, jako my teď tenhle přelet.“

„Aha, tak to jsem nevěděla. Já se lekla, že proletěly a už nám mizí v tom wéčku.“

Opravdová ISS s již připojeným raketoplánem se objevila po krátké chvilce. Jako jeden bod.

Můj foťáček má opravdu slaboučké rozlišení, takže aspoň něco z mých pokusů, zachytit zářivý plující bod.

A tady už za chvilinku téměř zmizí… (Samozřejmě jen nám z očí.)

No…to nám tedy vesmír skutečně připravil pěkné představení a to hned tři dny za sebou.
Nedá mi to a pídím se ještě na internetu. Na You tube je k dispozici několik videozáznamů, takže se určitě podívejte.

A teď něco bližších a lepších záběrů, které můj foťáček nedokáže. 🙂

Sem připlouvá vesmírný raketoplán, aby se připojil ke stanici. (po kliknutí na obrázek se velikost zvětší)

Všimněte si, že i když letí úplně naposled, úsměv mu nemizí. 🙂

Právě tady se blíží ke stanici, aby se s ní na necelý týden spojil.

Tyhle „ploutvičky“ jsou solární panely na ISS. Jejich vedlejším efektem je to, že se ve Slunci lesknou a kvůli tomu můžeme ISS při přeletech dobře vidět.

Že bychom snad nebyli sami, kdo tento vesmírný let sleduje? Tohle vypadá jak „někdo“ s ochmýřeným sosáčkem.