V Budějkách už jsme si na Farmářské trhy zvykli, ale v Prachaticích je navštěvuji poprvé.

V rámci narozeninové návštěvy jsem dnes v rodném městě. Vyzvedávám Janu a Niki a jdeme se podívat do městečka.

Vyhlížím na náměstí nějaké stánky, ale nikde nic…

„Ne ne, ty jsou támhle za rohem,“ ukazuje mi Jana směrem do Poštovní ulice k Úřadu práce.

Aha, tak tady se schovávají.

Zaujalo nás malé okénko se včelkama.

„A vydávají teplo, sáhni si…,“ nabádá Nikolku majitel.

Zkouším najít královnu, ale nevidím ji nikde. Hmmm…třeba šla na to místečko, kam chodí i králové sami. 🙂

Pořádně se to v provizorním úlečku míhá. Pan majitel nám (teda, mluví spíš na Niki) k tomu dává vysvětlení a ukazuje na dolní část plástve, kde je několik políček naplněných medem.

Niki obdržela tyčku s trochou čokoládového medu. Hned za stánkem ji vrazila do ruky mamce, ať to spapá. A Jana, jako poslušná maminka papala.

Jdeme dál. Tady mají houby. Ne jakože nic, ale opravdu houby. Čerstvé, sušené… Nejdřív mě napadlo, jak můžou dávat ochutnávat sušené a nebo syrové houby…ale pak jsem si oddechla

Slečna nabízí Janě výborně vypadající houby nakyselo (které má ráda)… S lítostí odmítá, páč má plnou pusu sladké čokomedochuti.

Následují sýry, jogurty… No jasně, že jogurty musím vzít Kaajovi na ochutnání.

Jdeme dál a koukáme z dálky na „pletený“ stánek. Tady pletou košíky i svetry. 🙂

Á…“přírodní“ lidé. 🙂 Poznávám je podle toho, že ženy se nemalují. Tedy aspoň jsem asi ještě neviděla, že by se tímto způsobem některá z žen tohoto životního stylu zkrášlovala. Má krásné, husté, tmavé, dlouhé vlasy. Mejkap ani nepotřebuje, protože má celkem výrazné obočí i rty. Na tmavém triku má uvázaný pestrý šátek a v něm (na zádech) bábetko. Jana ji z dálky zdraví. Ani nevím, odkud se znají.

Pozoruji zboží. Je škoda, že to, co nabízejí, je poměrně ovadlé. Nic nekupujeme, jen okoukáváme.

Říkám si, hmmm…i tatínek má v šátku další děťátko. To je hezké. Pak se ale zarážím…došel mi můj omyl.

Ten prodavač s delšími kudrnatými vlasy, co se dosud skláněl pod pultem a teď se narovnal…je (omlouvám se!) druhá paní. Jak byla sehnutá pod pultem tak jsem si fakt myslela, že je to pán s takovými jako jemnějšími rysy.

Ohlížím se zpátky. No…pár stánků tu je, ale nic moc.

„Ahoj,“ zdraví mě někdo a já myslím, že překvapením omdlím. Známá z mého prvního zaměstnání. Tolik let jsem ji neviděla a ona se vůbec nezměnila. Stále prodává své sukulenty, kaktusíky a kytičky.

Je to pro mě opravdu šok. Takhle bych jednou chtěla stárnout. 🙂

Když jí říkám, že se ani trochu nezměnila, není to vůbec kompliment. Naprosto nepřeháním. Vůbec nechci veřit svým očím.

Tak jsme si to tu s Janou a Niki během několika minut prošly a teď jdeme hledat dědu. Volala babička, že mi šel naproti na nádraží. Nikde jsem ho neviděla a navíc ani nečekala…takže zřejmě někde krouží. Jdem hledat jeho stopu. 🙂