Dneska máme slunečno a teplo.

Je to zázrak, protože ze všech koutů naší země se ozývá stesk: „Co je tohle za léto?“ a přicházejí zvěsti o deštích a záplavách.

My to ale nenechali v rukou náhody a modlili se za pěkné počasí.

A jak jste se mohli přesvědčit, Pán nás slyšel a rozhrnul oblaka.

Přijeli jsme do Plavu jako první. Čekáme na další.

Vedle nás zaparkoval Petr. Sledujeme přes okno, jak k němu Michal přistoupil a vypadá to, skoro jako silniční kontrola. 😀

Když už je nás dostatečné množství, přesouváme se na místo činu. Kluci se pouštějí do stavby „převlékárny“.

Petr si to chce vyzkoušet jako první… Aby mohl dalším referovat do čeho jdou.

Už jsme tu všichni, nechť tedy započnou hry…tedy…křty. 🙂

Petr se snaží zájemcům křest rozmluvit…, ale nedaří se mu to. Všichni jsou odhodlaní do toho jít.

Petr upozorňuje na správnou odpověď, bez které nikdo nemůže být pokřtěn.

Vypadá to skoro jako pokaždé. Michal se aklimatizuje ve vodě a Petrovi se do vody moc nechce. 😀

Michal si jde pro Petra. Podává mu záchrannou ruku, takže ti, kdo budou křtění vidí, že se nemusí ničeho bát. Plavčík Michal je vždy připraven.

Jako první jde odvážně čerstvě oženěný Petr H. A po křtu se usmívá…je to dobrý.

Následuje duo (dnes premiérově křtíme manžele najednou) Petra a Zdeněk. Za nimi následuje Soňa. I ona se po vynoření směje. a nakonec Věrka. S dlouhými blond vlasy vypadá jako víla, když vstupuje do vody.

A je to. Všichni jsou zdárně pokřtěni, Michal má po „šichtě“ a tak se sám noří do vln.

Pokud jste si ještě nevšimli….všimněte si nyní. Má na sobě skutečné originál námořnické tričko. (A věřím, že mi odpustí následující malou fotomontáž, o kterou si jeho tričko prostě říkalo.) 🙂

Vracíme se ke stanu…

Modlitba za pokřtěné. Chybí jen Soňa, které se udělalo nevolno. Po modlitbě za uzdravení odjela domů.

Už jen rozdat certifikáty – potvrzení o dnešním křtu.

Rozloučili jsme se se všemi a (nevím, jak to děláme, ale opět jako poslední) opustili Plav.

Cestou jedeme navštívit Hanki. Očekáváni jsou jen 2MK, tak snad jí nevyrazíme dech, že tu jsme s nimi. 🙂

Parkujeme u hřbitovní zdi na kopci nějaké neznámé vesničky. Kaaj i já koukáme kolem sebe, protože jsme čekali, že Hanki bydlí úplně jinde. Jenže (jak jsme uvedeni do obrazu) se už asi před 3 roky přestěhovala.

Míjíme žluté popelnice, kam zřejmě ti, co přestávají pít (hlavně ferneta), odhazují své přebytky. 🙂
Kluci ale spíš neodolali odloženému obrazu a zkoumají, kdo je na něm.

Ani všemocný elektronický vyhledávač tváří však nedokázal zjistit, kdo je tento muž.

Pozor! Pokud jste někde zahlédli tohoto muže, okamžitě to nahlaste na nejbližší policejní stanici. Oni nám zprávu jistě včas předají. 😀

Hanki vypadá docela vesele i přesto, že jsme tu nečekaně i já a Kaaj. Připadám si jak na zámku, protože sedíme na skutečných uměleckých dílech, které prý vyrábí její tatínek. Hmmm, kumštýř.

Hanki kolem nás pobíhá a dělá nám výborný čaj, který 2MK už znají z dřívějších návštěv, takže Michal zná téměř přesné jeho složení. Aby toho nebylo málo, přinesla Hanki úžasné domácí buchty.

Prý je tu poblíž Klári a dokonce se má stavit. Netrvá dlouho a „o kom se mluvívá, nedaleko bývá…“ za okny se mihla Klári.

To teprve začal šrumec. Chudáci rodiče Hanki, kteří se chvíli na to vrátili domů. Takové pozdvižení asi běžně nezažívají. 😀 Ne, že bychom dělali nepořádek nebo házeli věci z okna…pozdvižení bylo spíše „hlasové“, protože to byl jeden výbuch smíchu za druhým.

Návštěvu jsme si fakt užili. Teď pokračujeme v cestě do Budějc. A co si dát večeři? OK, zastavili jsme se na večeři v naší „obvyklé“ globrestauraci. Západ slunce je úžasný…

Aha, tak takhle se fotí auta, aby byla přitažlivá pro prodej. Takže až se bude prodávat tohle, můžeme v nabídce použít tuto fotografii, třeba to pomůže. 🙂

Večer je ještě mladý a na náměstí by měl právě teď probíhat jazzfest. Jedéééém…