Sluníčko svítí. Není ani horko ani zima…zatím.

Dnes máme k snídani toustíky. Ta Ivanka se teda o nás stará.

Ano, správně, talíř s paprikou je můj. 😀

Holky už se nasnídaly v osum (včera jsme Ivance nestihli říct, ať nám snídani udělá všem na devátou).

Dneska je fakt krásně.

Plánujeme výlet na „krizový“ Křížový vrch. Je odtud krásná vyhlídka a holkám by se tam mohlo líbit.

Jdeme jinou cestou než chodíváme běžně, a je to zas Kaajova vychytávka, že nemusíme hned od penzionku do kopce, ale vyběhli jsme schody a pak pozvolným stoupáním kráčíme k úpatí vrchu.

Niki miluje chodit po různých zídkách a rantlech.

Když to s Kaajou sledujeme, doufáme, že Jana Niki pevně drží za ruku.

Díky změně trasy jsme našli úplně náhodou nové zákoutí.

Je tu krásná vyhlídka na řeku.

Jen se neopřít o pavučiny, kterých je tu spousta.

Nad námi to vypadá jako by se na nebi vylila pěna. A skrz ní prosvítá sluníčko.

Kaaj udržuje pozornost Niki stále v napětí, aby si moc brzo nevšimla, že jí bolí nožičky. 🙂

A tak si vymýšlí různé příběhy a vždycky tam zakomponuje něco z toho, co míjíme. Třeba: „A stál tam dům zvaný U Tří blesků…“

Přemýšlím, proč zrovna takový název. Kaaj ukazuje prstem a mě už svítá. 🙂

Niki si stěžuje na horko, tak jí dělám culík ze šátku, co s sebou má.

Niki vyhlíží, jak daleko je ten Křížový vrch, který je pro ni teď vážně krizový. 🙂

Kaaj stále vypráví, ukazuje jednotlivé úseky a pomalu vystupujeme výš a výš…až jsme konečně nahoře.

Je zamčeno a tak se díváme aspoň klíčovou dírkou.

Obcházíme kapličku. Míjíme pomníček.

Sedíme na lavičce, abychom si trochu oddechli a kocháme se výhledem na Krumlov.

Ještěže vzal Kaaj ten dalekohled.

Kolem nás prošlo stádo koní. Teda asi tři. Jak se sem vyškrábali? Nevím.

Jana chvíli neposedí, tak jí ordinujeme okruh kolem kapličky.

Někdy bychom sem měli přijet v době, kdy bude otevřeno. Zatím pokaždé jsme nakukovali jen skrz okýnka.

Kaaj ukázal Nikolce, jak si může hrát na natáčení reportáže s využitím dalekohledu.

A teď opravdová natočená reportáž.

Hurá na strom.

A po slezení ze stromu je třeba vyklepat všechny mravence.

A zase už tu lítá to letadélko Káně.

Jdeme z kopce.

Na cestě zpátky to vedu já. Kolem mě pobíhají pavouci, mravenci, kobylky a dokonce mi kolem nohy zasvištěl had. Nasucho polykám.

U nejstrmější části dávám přednost Kaajovi, který jde první a pak nás všechny chytá.

Konečně se dostáváme z té vysoké trávy na chodník.

Jdeme kolem pána, který své vnoučky učí, jak se správně perou džíny.

Fakt originální. 😀

Hele, tady si někdo zapomněl flašku s pitím. No…tu už asi nevytáhne. 😀

Opět vidíme starého známého…blonďatého pejska. 🙂

Seběhli jsme kopec a doběhli až ke Skleníku. Copak nám asi uvařili dobrého?

Polívčičku.

Je vidět, že i Niki pěkně vyhládlo.

A další chod. Poslední porci zapečených brambor si dává Kaaj.

My ostatní si dáváme maso a rýži.

Po dobrém obídku máme chuť na zmrzku. Dávám Kaajovi do ruky svůj foťák a jdu ji koupit. Kaaj fotí různé až nesmyslné záběry…

…a ve chvíli, kdy mu foťák padá z ruky, se mu povedl jeden opravdu povedený, který se dá jednoduše nazvat „Tanec“.

U Skleníku točí vanilko-borůvkovou. Nijak výrazná barva ani chuť.

Není nad kaktusovou. 🙂 A Kaaj zase fotí. Sice to vypadá, že se rozběhl zpět na Křížový vrch…

Ve skutečnosti si jen obraz hodně přiblížil zoomem.

Tak už máme kaktusovou.

A co Jana? Ta si vzala jen prázdný kelímek, že si jako vezme trochu od Niki. To tak nesmíme nechat a všichni jí nabízíme kus své porce. 🙂

Sedíme na lavičce, lízáme zmrzku a pozorujeme blonďatého pejska odnaproti, jak řádí ve vodě.

Co se ještě podívat na to krásné údolíčko?

Jana je pro. Niki je proti. Jana je větší. 🙂 Jdeme.

Niki si stěžuje na teplo a tak se Jana stává živým vlasovým skřipečkem.

Holky si tu poletují, jako motýlci.

Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem…vlastně…horkem, ale stálo to za to! 😀

Malé malinové osvěžení.

A tady se Kaaj pochlubil, jak mě minule napálil.

Že prý vegetariánská restaurace… Víte, když uvěříte tomu, že to tam je napsané, tak na dálku to vypadá fakt věrohodně.

„Pumpovaly dvě panenky, pumpovaly pumpu…,“ říká nám Niki říkanku.

„A to je bývalá katovna,“ ukazuje Kaaj holkám.

Pamatujete na tu hru s výměnou čísel za písmenka? „141“ jako by bylo „LÍ“.

To nám připomíná, co nás pomalu čeká.

Áááá, opět už poněkolikáté náš starý známý, blonďatý pejsek.

Je zvláštní, že tak často mění majitele. 😉

Koukáme chvíli na jez. Už dříve mě napadlo, že kdyby se dvě kanoe držely a sjely jez spolu, bylo by to pro obě snazší a stabilnější. Dnes to tu zkoušejí dva raftíky.

Vracíme se zpátky do penzionku. Vítá nás pejsek nějakého hosta.

Jdeme si odpočinout na naší verandičku, ale tu nás zahlídla Ivanka a už ťapá za námi nahoru.

Chce od Kaaji něco na počítači. Pan domácí přinesl Kaajovi bílé rukavičky 🙂 a tak je Kaaj hned zkouší. Se svým počítačem od nyní jedná pouze v rukavičkách. 😀

Niki už je trochu dlouhá chvíle. (Vlastně i já bych byla radši přivítala tyhle změny na počítači až tu holky nebudou a teď si užívala jich.)

„Mobílek spinká?“ ptá se Niki. A tak jí Kaaj nastavuje nějakou hru.

Konečně je všechno hotovo, Ivanka zase ťapká dolů a my odpočíváme. Jůůů, támhle letí balón. Dneska je červený.

Niki zvládá svačinku i telefonát s babičkou. 🙂

Zatímco Niki si myslí, že už je čas mastit karty, Janě se zrovna moc nechce.

To ale nikoho nezajímá.

Dokonce i vosa Praštěnka si přiletěla s námi pohrát. Niki a Kaaj používají vějíř karet k výrobě větru, který by ji měl odehnat. Jenže jí se to spíš líbí. 🙂

A už s námi hraje i Jana. Ale to je jen ilustrační foto…já jí do karet fakt nekoukám. 🙂

Ani Niki samozřejmě Kaajovi do karet taky nekouká. 🙂

A tím náš den pomalu končí.

Ještě chvíli po tom, co se holky jdou uložit, sedíme na verandě a jen tak koukáme jak se stmívá.

Holky zítra jedou domů, ale nás čekají ještě další dny volna.

Dobrou…