Hned po snídani si holky připravují bágly. Dají si je zatím k nám do pokoje, aby Ivanka mohla jejich pokoj připravit pro další hosty.

Vosa Praštěnka leze holkám do báglu a chce s nima jet do Prachatic. 🙂

Kaaj ještě dodělá nějakou pracovní akutnost a holky jdou zatím na hřiště.

Sklízím stůl a jak koukám, vosu Praštěnku střídá moucha Patlalka, která se nemotorně snaží dostat do zabaleného zbytku perníku. 😀

Vyrážíme na hřiště za holkama. Sluníčko pěkně pálí.

„Není to kocour Kočers?“ ukazuji na protější chodník.

Je zrzavý, teda…vlastně ani nevíme jestli je to „on“ nebo „ona“. Ale že by se zatoulal až sem?

Tak nevím, kdo si to užívá víc. 🙂

Niki zkouší opravdu všechno.

A teď ji Kaaj chce vystřelit obrovským prakem…

Sedím ve stínu stromku na zídce. Za mými zády někdo stále opakuje: „Jméno….jméééno…“ Říkám si, kdo to tu vyplňuje dotazníky… A ono to vlastně bylo volání na štěňátko: „Véééno.“ Ale to jsem zjistila, až když majitel prošel do mého zorného pole a u něho poťapkával malý jezevčík.

Niki si pohrála, a můžeme jít dál…směr město. Ajaj, tady se propadá země! Okamžitě všichni ustupte o krok zpět! 😀

Procházíme další neznámé uličky. Zdá se, že je tu ještě spousta zákoutí, která jsme neviděli.

Lepí se tu jeden penzion na druhý…jak se uživí? To je mi stále záhadou.

Láká nás obchůdek se starožitnostmi. Tedy spíš s použitým zbožím, ale ceny jsou jako u starožitností.

Zajímavé rádio…

…a ještě zajímavější dobové upozornění. Budiž nám výstrahou.

Áááá, náš známý pištec-flétnista. Dnes s pomocníkem kytaristou.

Kaaj jim háže několik mincí, chvilku posloucháme…a jdeme dál.

Nikolka si jde s Janou zahrát automaty a vyhrááááváááá… 🙂 Ba ne. Je to bankomat a ty peníze jdou z jejího účtu.

No je tohle vůbec možné? Zase nás míjí ten blonďatý pejsek se svým o něco menším kamarádem.

Máme my na něj ale štěstí. 🙂

Před odjezdem holek si ještě zajdem na jídlo. Je to bufík, kde dospělí dostanou lísteček. Na ten si nakoupí a při odchodu ho vrátí a zaplatí to, co je na něm. Ztráta se trestá pokutou asi 250,- Což se může vyplatit strávníkům s účtem nad 250,- 🙂

Dáváme si řízek se salátem a Niki hranolky.

Po obědě malé zastavení u kašny.

Podej obchodníkovi prst a nevezme ti celou ruku, ale vystaví si ho. 🙂

Je nejvyšší čas vyzvednout báglíky a doprovodit holky na autobusák.

Cestou se nemůžu vynadívat na nebe. A támhleto vypadá jako pták v letu, že jo?

Za chvíli přijíždí autobusík na stanoviště a holky můžou nastoupit. Pusu, pusu…

Niki už si našla místo u okna.

Kaaj jen stěží skrývá slzičky. 😀

Pár superpóziček pro můj fotoaparát.

Ahoooooooj!

Je to jako nějaký tele-portál. Holky nastoupí do autobusu u Nemocniční ulice a vystoupí z autobusu u Nemocniční ulice. Jenže v jiném městě. 🙂

A jsou pryč. Zatlačíme slzu a odcházíme.

Mezitím mrako-ptáček vletěl do jiného mráčku.

Cestou se jdeme podívat na vyhlídku, kterou jsme míjeli ještě s holkama, ale nebyl čas se kochat.

Kdo se to tu neobjevil? Na světlech brzdí stříbrný blesk a v něm nikdo jiný než Q. Směje se, ale protože zrovna jede z práce, asi nám tak trochu závidí, jak se tu bezstarostně procházíme jeho městem. Prohodíme pár slov, než padne zelená…a zase frčí dál. Milé setkání.

Odsud je moc hezky vidět synagoga.

A tady pozor. Jestli překročíme padesátku, zasvítí nám cedule. 🙂

A teď nás čeká dobrodružství s pančitelkou-květinářkou.

Víte, já si ráda vybírám sama barvu květiny, věci k ní, sušinu, mašli…prostě si ji slaďuji do posledního detailu. Někdo z květinářů mi to rovnou naváže, někdo se ze začátku tváří jako „co si to vymyslela za divnou kombinaci“, ale když je kytka hotová, prohlíží si ji s úsměvem, jakoby chtěli říct: „to vůbec nevypadá špatně, to si musím pamatovat.“

Teď jdeme s Kaajou koupit květinu pro Ivanku. A Ivanka je veselá kopa, chce to tedy veselou květinu.

Paní květinářka se s námi dává do hovoru a prý tu vypomáhá, jinak je učitelkou. Říká, že tu má gerbery – krásné barvičky. OK. Vybírám si 5 různých barev.

„Ta bude hodně veselá,“ podotýká paní prodavačka překvapeně. Ano, ještě nikdy jsem nechtěla tak pestrou květinu, ale tohle je přesná kombinace pro Ivanku.

A chceme ještě motýlka. Paní se nám snaží poradit barvu žlutou nebo oranžovou, aby jako ladil k těm květinám. My ovšem chceme modrého, aby byl na první pohled vidět. To už paní prodavačka zírá. Musí si myslet, že naprosto nemáme estetické cítění. Ale mě to nevadí, my jsme oba přesvědčení, že tohle je pravá květina pro Ivanku.

A co myslíte? Ivanka zajásala tak nahlas, že to mohlo být slyšet až do květinářství. 🙂

A druhý výbuch radosti nastal, když uviděla modrého motýlka.

Jsem ráda, že nás paní prodavačka nepřesvědčila na „umírněnější“ verzi.

Jdem si sednout na břeh vody. Sluníčko už nepere tolik, koneckonců už je trochu podvečer.

Hážeme rybkám tvrdé zbytky, které je škoda vyhazovat do koše.

Jdu si vyfotit ten zajímavý strom přímo odtud, ze břehu.

Kaaj zkouší jaká je voda a jestli stojí zato si tu chvíli sednout.

Hned u schodů jsou malé rybičky. Jsou legrační.

V klidu si čteme…

…a na schůdek pomalinku připlouvá hejno rybiček. Nejdřív jen tak opatrně okukují terén a pak se pomalu blíží ke Kaajově noze.

A když už jsou tak 10 cenťáků od něho, udělá Kaaj žraloka a rybky jedou jako o život pryč.

A takhle si spolu hrajou ještě hodnou chvíli. Rybičky vždycky v čele s někým odvážným připlujou na okraj schodu, pak na schod (který je pod vodou), a pomalu blíž a blíž…a v ten moment Kaaj znovu udělá žraloka a ony odjedou.

Je to fakt srandovní, jak to vytrvale zkoušejí. 🙂

Už se docela setmělo. Než půjdeme na verandičku, fotím si okolí přes různé filtry. Je to tu prostě romantický.

Už je opravdu docela tma, tak to balíme a jdem na verandičku.

Tak se nám to tu už docela rychle krátí. Neskutečně rychle to utíká. Doufáme, že zítra bude hezky a žádný déšť.