Dovolená v Krumlově 2.

Tááák… první den čistě celý dovolenkový.

Ivanka nám k snídani udělala omeletu se žampionama, tunu zeleniny, kila rohlíků… 🙂

„To už ale trochu přeháníš!“
No, trochu jsem si zapřeháněla. 😀

Včera jsme si obhlídli dvě večerky. Došlo nám totiž, že zatímco dříve jsme sem přijížděli v neděli k večeru a druhý den se dalo nakupovat kdekoli, tentokrát jsme přijeli v sobotu a dnes, v neděli, mají běžné potraviny zavřeno.

Kaaj zjistil stav našich toků a dešťů… a vyrazili jsme (mezi sprškama) do centra na nákup.

Nejdřív se ale jdeme podívat, jak to jde vodákům na jezu. I letos se vodáci převlékají buď za pohádkové postavy nebo si berou alespoň výstřední pokrývky hlavy.

Je pod mrakem a celkem ani není moc teplo. Nezávidím jim tohle počasí.

Nechávám Kaaju u mostu, že zatím proběhnu tu sámošku. Když konečně vycházím ven, už krápe. Přesně, jak Kaaj předpověděl. Vracíme se tedy poměrně rychle domů a je to jen tak tak.

Pozdní oběd (po Ivančině snídani se ani jinak, než pozdně, obědvat nedá) už si dáváme na terase v podkroví za vydatného deště. Na nás ale neprší, takže se kocháme i tak. Ten výhled je neskutečný, nemůžu se vynadívat.

Po dlouhé době, kdy už jsem si i něco trochu početla (a Kaaj dodělavá ještě nějakou práci) to vypadá na díru v husté průtrži mračen. Popadáme počítače a jdeme s nimi do altánku, kde je víc světla.

Během vteřiny, co jsme dosedli na lavici už zase leje jak z konve.

Kaaj pokračuje v práci, já si povídám s Ivankou, která se chystá s manželem do Budějc (jó…v Budějovicích by chtěl bydlet každý) na nákup.

Nechce se mi pracovat. Zavírám noťase a chvíli pozoruji flóru a faunu…

Zmoklý ptáček tu sedí a vůbec se nesnaží schovat. Občas se oklepe, ale to je tak všechno. Nechápu, že se neschová někam pod větev.

Vzala jsem si s sebou nějaké knihy (Kaaj jich má samozřejmě podstatně víc), kdyby pršelo. A to se právě hodí.

Začínám číst knihu: „Pozor! SRDCE MUŽE“ a přiznávám, že mě hned v úvodu překvapila svou „netradičností“ a „nenáboženským“ stylem psaní. Takové běžné, opravdové povídání o mužích (i ženách). Praktické příběhy dokreslují to, co chce autor John Eldredge knihou sdělit mužům (i ženám).

Často mluví o sobě, aby ukázal, že i on hledá své ztracené srdce, že i on není od narození „tím“, kým by být měl. Že i on během dospívání postupně poztrácel to, co mu jako chlapci bylo blízké a přirozené. 

Vše se točí kolem základní otázky, kterou si každý chlapec pokládá, dokud na ni nedostane odpověď.

Často slýchám povzdechy, že muži nejsou dnes muži, ale „bačkory“, že nedokážou vzít pevně svou autoritu…a tahle kniha dost otevřeně mluví o věcech, které jsou toho pravděpodobnou příčinou. Každou chvilku mě něco praští do očí, takže si pár zajímavých postřehů poznamenávám.

John tu píše, že muž vlastně touží po několika věcech – podstoupit boj, prožít dobrodružství a zachránit krásnou paní. Žena touží – aby se pro ni někdo bil. Ne, aby si jí někdo všiml, ale aby ji někdo chtěl. Touží se podílet na dobrodružství. A touží být krásná a moci tu krásu ukázat. Ale žel, ani mužům ani ženám to nebývá často umožněno. Ve většině případů dělá církev (a zmiňuje ty americké) z mužů jen „Hodné hochy“ a z žen „Udřené služebnice“.

 

Prší téměř celý den, ale můžeme sedět venku, takže i tak si užíváme dovolenou. 🙂 Pořád lepší než teď sedět zavření doma.

Uvidíme co bude zítra. Dobrou.

 

 

 

Leave a Reply