Zvykám si na novou postel, ale rozhodně už je to lepší než včera (to jsem si na měkčí matraci musela přivyknout a záda to pocítila).

Po rychlé spršce jdu na verandu, že si budu číst. Ale nedá se to. Letí ptáček, jede vodák…prostě mě něco donutí zvednout oči od čtení a už zase zírám na scenérii před sebou. 🙂

Snídaně je jako hrom. Opět.

A taky tu máme od Ivanky Aktivii. A tak mě napadá jeden kameňák: Potká paní balónek a říká – že tys ještě dneska neměl aktivii?

Naproti se majitel pozemku činil. Zase to tam vypadá upraveněji než před časem. Pozoruju jeden jeho strom. Vypadá to, jako kmen vrostlý do skály. Ve skutečnosti to není kmen, ale kořeny, kterými se zřejmě vyživuje. Zdálky to ale vypadá fakt věrohodně.

Že už od časných hodin tu proplouvají vodáci, to mě neudivuje. Ale vodáci na prkně (ve stoje), to je pro mě novinka. Že by windsurfing bez plachty?

Než přestane pršet, bavíme se vtipama. A další kameňák říká Kaaj: Letí v letadle Čech, Američan a Rus. Přijde k nim letuška a říká. To jste zase vy? 😀

Přestává pršet, tak rychle sbalit baťoh a ven, než se zase něco přižene.

Balím foťák a…zatmění slunce?

Ne, fotím Kaaju přes textilní obal foťáku, jak se převlíká. 🙂 Omylem, samozřejmě.

Sledujeme zmrzlé vodáky (dnešní déšť docela ochladil vzduch) z mostu. Kaaj najednou říká: „Víš, Slováci mají pro písmena i číselnou hodnotu. Třeba takový <D> je vlastně <988>.“ Poslouchám a divím se, že to musí být nějaká novinka, protože jsem o tom ještě neslyšela.

Já naivka. Už Kaajův záhadný kukuč mi to mohl napovědět, že si ze mě zase střílí. A teď je to jasný, ukazuje směrem k autu: „A tady si to majitel označil právě tím číselným kódem, aby věděl, která strana auta to je.“

No…mohli byste se na Kaaju zlobit? Směju se a zapomínám na to, že mě tak pěkně vyšplouchl.

Kolem jde „kovový“ pán. Takový ten, jak dělá ze sebe sochu. Nestíhám včas tasit foťák… Kam zmizel? A tak mě napadá další kaměňák: „Do zeleniny pro špenát.“ (Jakože pro železo.) 😉

Je pořád pod mrakem, takže se vracíme domů a věnujeme se skládání nových písní.

Naproti z ateliéru nás někdo pozoruje… a natáčí? Aha, tak asi ne. Je to jako s tím méďou, co myslí, že zahnal pumu, zatímco za ním stál velký medvěd, skutečný důvod, proč puma utekla. Není hleděno na nás – jen to tak vypadá. Dotyčný pozoruje úžasné zlatavé mraky.

Běžíme se dívat z okna naší komůrky a je to vážně nádhera…a hele i duha se vyklenula.

Když se duha pomalu vytratila, vracíme se na terásku zpět ke kytaře. Ale i tady je úžasné nebeské představení.

Ještě dlouho tu sedíme a pak si jdeme číst do postýlek. Hned první řádky mi silně připomínají kázání o „Lvu a koťátku“.

Opět bylo nad čím se zamyslet. Tak dobrou…