Neprší a je teplo, jdu si před snídaní číst na verandičku a nemůžu spustit oči z toho stromu naproti.

Je to pro mě fascinující scenérie. Sluníčko se úžasně opírá do skály…tak léto existuje!

Po chvíli přichází i Kaaj. Odněkud přilítla vosa. Nedá si pokoj, pořád kolem nás poletuje. Kaaju už to nebaví, bere knihu Martina Smitha a ohání se po vose. Nalítla přímo na knihu a druhou ránu chytla o zábradlí. Těžko se jí manévruje při létání…je prostě praštěná. Od té chvíle nás vosa Praštěnka provází na každém kroku.

Snídaně byla opět bombová.

Vyrážíme ven a u jezu pozorujeme vodáky a mráčky. Tady malé panorama.

Fotím si vanu před Antoni pensionem. Je divné, že tahle kamenná vana je úplně prázdná. Přece když prší, měla by tam zůstávat voda… Hmmm, záhada.

Když obloha se kaboní jak zlopověstné znamení…

A za chvilku se strhává déšť. Antoni nám v průjezdu poskytl úkryt (psssst, neví o tom).

Neskutečný pohled – vlevo modré nebe a vpravo černé.

Už neprší, jdeme dál. V jedné zahrádce vidím zvláštní ovoce.

Co je tohle za plod? Hruškokiwi?

Vyběhli jsme asi do půlky kopečku směrem k zámecké zahradě a vyhlídka je tu všude nádherná.

Ze zámecké zahrady se ozývá svatební pochod.

Nechceme jít dovnitř (půjdeme jen podél zdi) tak stoupáme na špičky a koukáme skrz mříže dřevěných vrat (jestlipak tam režisér bude pérovat José Curu? Jako onehdy jiný režisér křičel na unavené labutě, že takové chcíplé labutě tam nechce).

Jó švestky zrály, zrovna švestky zrály, sladký švestky zrály a jak to bylo dál?

Čas od času na pár vteřin sprchne, tak se kryjeme pod stromy. Kaaj si pomlaskává: „Koukej, ta žírná krajina…“ Je to prostě romantik. 🙂

Jdeme dál podél zdi.

Vzpomínáme, jak jsme byli při minulé návštěvě uvězněni v zámecké zahradě, moc jsme chtěli projít vraty ven (byla zamčená) a nakonec museli jít zase zpátky. Zvažovali jsme tenkrát přelézt zeď. Hledáme to místo, kudy jsme chtěli prchnout, ale všude mi připadá, že je to vysoko, než abych si troufla tam seskočit.

Zvědavě koukáme skrz díru ve zdi, do zahrady.

Vypadá to jako díra, kterou by se dalo prolézt…chyba, je tak velká asi jako klasická cihla. To jen objektiv je tak malý, že se vejde všude.

Díra ve zdi je téměř ve výši očí (jen trochu se shýbáme), ale skrz ni vidíme na úroveň chodníku v zahradě.

Jdeme se podívat až k oné zamčené bráně s tím rozdílem, že tenkrát se Kaaj díval smutně skrz její mříže do žírné krajiny a dnes tu vesele poskakuje a křičí: „Jsme svobodní!“

Dívám se do zahrady (v podstatě stejně jako tenkrát Kaaj z druhé strany): „Ale je to tam krásný, viď?“

A jen jsem to dořekla, následuje malé kázání… (Učitel Slova se nezapře ani na dovče.) 🙂

Dneska se můžeme jen smát těm v zahradě, kdož nemohou jíti skrzevá zamčenou bránu…páč my jsme volníííí. 🙂

Občas projede bus, který vylodil zájezd a teď si prázdný drandí na svůj vlastní výlet. 🙂 Chvíli jsem si myslela, že patří Dejvovi.

Památný strom? Wooow.

Snažím se ho vyfotit celý, ale je fakt velký, musím ho poskládat z více záběrů.
(obrázek se kliknutím zvětší.)

Zkusím to z dálky. Jdu až k zamčené bráně zahrady. Ještě by se mi hodil jeden dva metry, aby se mi tam strom vešel celý.

Vtipem nakonec bylo, že jsem si o tomto stromu našla něco na intíku. Ve skutečnosti to není památný (jeden) strom, ale alej.

Oficiální záznam: Historické stromořadí Kvítkův Dvůr = 55 lip malolistých, 9 jírovců maďálů, 5 buků, 1 jasan od 180 do 450 cm. Navazuje od zámecké zahrady až k hospodářskému Kvítkovu Dvoru.

A ke Kvítkovu dvoru právě míříme.

Hle, tajemná brána… vede k pensionu „Barabizna“. 🙂

Inu, tady na krumlovsku si každý chce přijít na nějaké ty peníze.

A jsme tu. Kvítkův dvůr. Je tam auto, pejsci…nezdá se to být neobydlené.

Neodvažujeme se jít blíž, pokud je to soukromý pozemek, mohli by nám pejsci dát co proto.

Stavíme u nějakého kanálu, kde voda specificky žbluňká. Kaaj přijímá pracovní hovor a já si dělám srandu, že se mu volající zřejmě omluví, že ho ruší na WC. 🙂

I tady je s námi vosa Praštěnka a lísá se ke Kaajovi, který její nadšení vůbec nesdílí.

Přímo do dvora tedy nejdeme. Hledám info na intíku: V zeleni se utápí Kvítkův Dvůr, rozsáhlý areál hospodářských budov, který se rozkládá nad krumlovským zámkem, nedaleko od zámecké zahrady.

Kdysi býval panským dvorem, pak v něm hospodařily státní statky. V současnosti si žije vlastním životem, o kterém lidé mnoho nevědí. Ale už brzy vezmou existenci Kvítkova Dvora více na vědomí. Jeho majitel Jiří Faltus se chystá nejkrásnější zámeckou část dvora otevřít veřejnosti. >>.

A ještě další info: Kvítkův Dvůr se nachází ve vzdálenosti asi 1 km od zámku Český Krumlov západním směrem.
Název je převzatý z osobního jména Kvítek, Kvietek, jednalo se tedy o dvůr, patřící Kvítkovi.
Tento původně soukromý dvůr byl podle svého majitele nazýván Dvorem Pidíkovým. Později se stal panským dvorem a během husitských válečných konfliktů měl být roku 1423 jakožto panský dvůr vypálen. Po roce 1500, kdy byl u Českého Krumlova zřízen Nový Dvůr, byl dvůr Pidíkův označován jako dvůr starý. Když se roku 1750 stala jeho majitelkou Terezie ze Schwarzenberku, rozená z Lichtensteinu, bylo jeho východní křídlo upraveno jako zámeček, který malíř František Jakub Prokyš vyzdobil freskami s výjevy ze zemědělského života. Od té doby byl jmenován též dvorem Favoritním. V současné době je objekt v soukromém vlastnictví a jeho součástí jsou pronajaté stáje jezdeckých koní. >>

Čas švestek nezralých…

Na zpáteční cestě neodoláme a jdeme pootevřenými vrátky k Barabizně (jak jsem si to tu pojmenovala).

V lesíku z křoví kouká hydrant…ne to není hydrant, to je periskop ponorky. 😉 Čekáme, kdy se objeví vojenská hlídka a vyvede nás ven. 🙂

Hele, rybka a na cestě. To si asi před námi nějaký křesťan značil zpáteční cestu. 🙂

Míříme k Dubíku a vybíráme si ze dvou cest tu delší, jež nebyla o moc lepší než ta, co se zdála horší, byť kratší.

Ale zato jsme na ní viděli jelínka. A vůbec neslintal. 🙂

Míjíme zarostlou a přesto krásně upravenou zahrádku v hlubinách pod námi. Vypadá při letmém pohledu jako neudržovaná, ale je. (kliknutím se obrázek zvětší.)

Pršíííí, rychle schovat. Krátíme si chvíli focením pana domácího, který nikdy nezmokne, poněvadž má barák pořád s sebou.

Čas malin přezrálých…

Varování!!! Tohle není rybíz! To nejez!

Pod námi je propastná hloubka a i když je tu zábradlí, nechce se mi k okraji moc přiblížit. Míjíme korunu stromu s lákavými modrými plody (nějaká blumošvestka). Hele, tady si někdo dal lávku…nedal, je to kvůli odklonění stromu právě pro kolemjdoucí, kteří by neodolali a chtěli si očesat strom ze shora …ale pokud to někomu bude připadat spíš jako lávka (jako mě), ouvej, nechci domyslet, protože pod ní je fakt hloubka.

Oběd U ratolesti, která je v ulici U zelené ratolesti. Inu, zní to skoro jako u nás doma…jdem restauraci prozkoumat. (Musíte pochopit, že Č. Krumlov je cizinecký průchoďák a podle toho tu jsou také ceny – není úplně snadné najít restauraci, kde se slušně najíte a přitom tam nenecháte celou výplatu.) Chvíli hledáme „nekuřácký salonek“ a pak nás tam sami zavedou. No, nekuřácký. Je oddělen zatahovací zástěnou, skrz kterou je kouř celkem dobře cítit. 🙂 Milá paní se nás ptá na přání a přestože už je ke třetí hodině, můžem si dát polední menu.

Hrachová polívka. Tedy ta je. Mňam.

A k pití pravá malinovka. No vážně. Úplně stejná jako kdysi.

Kaaj se kochá: „To je retro jak hrom.“ Díváme se na salonek, který od dob svého založení zřejmě nezaznamenal modernizaci. K tomu ta limča jako v dětství a je točená, ne v lahvi. Blonďatá (velmi milá a úslužná) paní nám přinesla rajskou s těstovinama.

Kaaj se ptá jestli nechci ještě jeho maso. Směju se: „To víš, tady ti zahrabání pod těstoviny neprojde.“ (Chápe každý, kdo si pamatuje pravou socialistickou školní jídelnu se soudružkou hlídačkou, která tak často pronášela: „To maso sníš! Jinak se z jídelny nehneš.“ 🙂

Našla jsem na talíři šponu.

Možná z monterek nějakého pracovitého soustružníka, který tu byl na oběd. 🙂 Od té chvíle Kaaj perlí na úkor můj a špony. „Nemáš to moc vostrý?“ Nebo, třeba, že mi to jako chutnalo. „Řekni: To sem si ale škrábla.“ A když odcházíme, něco mě štípe na zádech. „Něco ti tam šponuje?“ zakončuje Kaaj vtipkování o šponě.

Všechno si fotím, tak možná vypadám jako z kontroly. To by si ale nedovolili mi tam dát tu šponu. Tak možná nás testujou, kolik vydržíme a teď se diví, že jim ještě děkujem za výbornou krmi. Ale fakt si nemůžem stěžovat. Ještě navíc, když paní servírka sčítala účet, nějak jsem si vydedukovala, že s dýškem to vyjde na 300,- Podivila se: „Spíš 200,-?“ Takže jsme si u ní udělali oko. 🙂

Možná pak vzádu říkala persoánlu: „Hele, šponu málem snědli, ještě sami si řeknou, ať jim pití říznu vodou (chtěla jsem totiž něco žlutého napůl s vodou) a nakonec mi nutí o stovku víc. Sou fakt hustý.“ 😀

Odcházíme a míjíme socialistické záchodky. „Možná tam mají i ten lesklej papír, jak byl na ty lístečky a nebyl vůbec na nic.“ Vycházíme ven…celý tenhle objekt vypadá jak z roku 1983.

Tady U ratoletosti na rozdíl od „U zelené ratolesti“ v ČB vás usadí v jakoukoli hodinu. Nemusíte mít těsně po jedné hodině rezervaci. Navíc obsluha je tu nesrovnatelně milejší a rychlejší. Nemůžem si prostě stěžovat. Ať žije „Skleník“.

Zas prší…tak čekáme pod střechou a dáváme si zmrzku. Tu nebo tu? Tak si dám míchanou. Brusel a vanilka.

Jdeme k jezu na naše oblíbené pozorování vodáků.

Prosím Přihlašte se abyste mohli zobrazit následující obsah.

Kousek od nás postává mladík v zelených monterkách a pochutnává si na velké zmrzlině. Jestli dobře počítáme, tak už na třetí. Hmmm, asi moc chutná.

Dneska vodákům vůbec nepřejeme koupání po sjetí jezu. Poprchává a není zrovna hic.

Fascinují mě oblaka nad námi. Už se mi v hlavě dlouho rodí nápad, že si některé dříve pořízené fotky nebe dám na jedno místo a nechám si od Kaaji vysvětlit, jak se jmenujou ty „cáry“, „beránky“ nebo ty obláčky, co vypadají jako UFO.

Blížíme se domů. V zahradě, kolem níž teď jdeme, jsou úžasné stromy s jeřabinama. Nejsou nádherné?
(kliknutím se obrázek zvětší.)

Co teď, když poprchává? Zůstat na verandičce? Berem si noťase a jdeme do altánku. A teď se úžasně hodí citron, co jsme si ho přivezli z ČB, aby se v lednici nezkazil.

Ivanka nás v altánku zahlídla a hned nám přináší něco k čaji. Cuketová buchta. Výborná.

Stmívá se a nebe naprosto neskutečně zezlátlo.

Už je opravdu hodně chladno, tak jdeme do tepla pokoje a chystáme si číst.

Rychlá sprcha a hurá do hajan. Dobrou.