1.6.2012
Ani letos jsme si nenechali ujít tuhle akci. Nijak jsme neplánovali kam všude se půjdeme podívat…prostě jsme vyrazili a cestou byl první kostel (Obětování Panny Marie) na Piaristickém náměstí.

Odněkud se linou zpěvy katedrálního sboru. Ale odkud? Točím hlavou sem tam, dívám se všude po horních místech…až po hodně dlouhé době (vlastně když těleso zpívalo poslední píseň: „Háááálelůůůůja-háááálelůůůůja-halelůůůůja-halelůůůůja-hale-ééééé-lu-ja!“) ukazuji prstem (nahoru, kousek vedle nad hlavním vchodem), kde se občas jakoby mihne světlo. To totiž dirigent svými pohyby zastiňuje a odkrývá nějakou svítilnu. A tak jsem konečně našla místo, odkud pějí. 🙂

Teď bude zřejmě prohlídka Křížové chodby. Jejda, tam je lidí. Kostel je téměř prázdný – všichni nadšenci se totiž tísní v Křížové chodbě a čekají na průvodce. Tak to my si počkáme, až dav pomine.

Jenže tu se stalo něco nečekaného. Jako i minulý rok pan průvodce začal s vyprávěním v kostele. Jak začal mluvit, všichni v Křížové chodbě zpozorněli a poslušně jako jeden muž vpochodovali do kostela. V ten moment jsme jako jediní prosákli do Křížové chodby my dva. 🙂
Bez strkání, bez toho, že by vám druzí dýchali na krk…prostě to tu najednou je prázdné.
Užíváme si tu exkluzivitu. Noční osvětlení je fakt romantické.
      
Hle, dvéře otevříny jsou, nuž vejděme směle tam, kam vedou nás. Neb nikdo nemůž do zahrady vjíti než skrze ně. (A voni vám sou fakt skoro vždycky zamknutý.)
   
Co skrývá studna temná ta, jež v koutku zahrady tiše dřímá?
      
Zatímco skupina zvědavců se tísní uvnitř chodeb a naslouchá výkladu, my svobodně můžeme se prohánět v prostoru…a naslouchat výkladu. 🙂
            
Někteří vnímaví už si všimli, že po zahradě se dá pobíhat a za chvíli už tu máme zalidněno.
   
Takže rychle pryč.
Vracíme se zpátky do kostela, kde je teď zase klid, neb výprava krok-sun-krok následuje průvodce po chodbách. My mnohé slyšeli minule (koukněte do zápisu).
Minule jsem se pokoušela svým růžovým foťáčkem vyfotit opici, o které byl rozsáhlý výklad (bez velkého úspěchu, je totiž moc vysoko)…Tentokrát se mi fotka konečně povedla. Tak to je ona, opice jedna 🙂

Jdeme prozkoumat místa, kam se běžný návštěvník nedostane. Tedy za kazatelnu. Mě opět upoutal úžasný lustr, Kaaju spíš dveře no sakristie a zvláštní zvon.
      
„Hele, samovary nebo čajovary,“ ukazuji na zvláštní stříbrné konvice. „Jsou na olej,“ dostává se mi vysvětlení od Kaaje. U nich je i vata, na kterou se olej nabírá.
   
A tím naše prohlídka končí. Jdeme dál. A vlastně ještě malá vsuvka:

16.6.2012
se jdeme ochladit za 10,- do útrob tohoto kostela a děláme si pár fotek za bílého dne. (Nutno podotknout, že v noci to tu vypadalo skoro romantičtěji.)
         
Všimněte si podivné malby na zdi. Copak to asi je? Fanoušci SG1 určitě poznali, že? 🙂
   

Katedrála sv. Mikuláše
Ta je teď ve stavu oprav, takže jsme zvědaví, co nás tu čeká.

Právě vychází ven nějaký pán a druhý se s ním loučí. To je totiž průvodce.
„Omlouvám se, ale právě nám vypadl proud, tak jedině tady s mojí baterkou…“ vysvětluje nám. Nás ani tma nezastaví. 🙂
Pomalu zjišťuji, že s bleskem moc nepořídím, protože nestíhá osvětlit celý prostor.

Takže pěkně bez blesku, zato s atmosférou 🙂
Naše oči si pomalu přivykly na šero a hle, místo oltáře vidíme u oken stát jakousi ohromnou postavu. Na hlavě kápi. Ruce udatně v bok. Kdo to je?
   
Prosvítající světlo okny:
            
„Takový schody do nebe, hmmmm, postavit chtěl bych pro tebe….“

Kaaj si chvíli povídá s panem průvodcem a pak jdem zase o kus dál. Po nás přichází nějaký další pár, ale už je zamknuto. Ehmmm, ono se totiž provádělo jen do devíti a my přišli v půl jedenácté. Jaktože bylo odemknuto? Netušíme.
Tak kam teď? Kostel, kde jsme ještě nikdy nebyli.

Kostel Panny Marie růžencové  >> 
Chvíli stojíme vzadu a posloucháme zpěvy. Pan duchovní nám nabízí hořící svíčku, že ji můžeme jít dopředu obětovat. Kdyby to bylo jen Pánu Ježíši, tak bysme určitě šli. Žel, neobětuje se Jemu, ale Jeho pozemské mamince, takže s úsměvem co nejtaktněji odmítáme.
      
Dozněly zpěvy a někdo promluvil. „Není to ten architekt ze Sklepa?“ prám se tiše Kaaji. I on ten hlas rozpoznává. Lámeme si hlavu. Jde o nahrávku? Předčítá David Vávra ze záznamu?

Po chvíli se ve čtení zaškobrtne…je to jisté. Na záznamu by to opravil. Tak…že by tu byl osobně? Posloucháme dál libozvučnému předčítání z Písma a tichounce obdivujeme zajímavý interiér kostela.
   
Konečná modlitba a požehnání… Ne, to nemůže být on. Je to sice dobrý herec, ale že by se uměl takhle specifickým způsobem modlit? Nebo to uměl dokonce takhle zahrát? Myslím, že to by mu svědomí nedovolilo. Třeba se nám podaří toho záhadného muže potkat až půjde dolů z kůru, nebo odkud to hovořil.

Zatím si podrobně s ostatními návštěvníky prohlížíme pomalované stěny a strop.
                  
A koho nepotkáváme? Ivetu s Mirkem. I oni už mají za sebou několik prohlídek. Milé setkání.
Posledních pár záběrů a chystáme se k odchodu. Tady je krátký záznam, zpěvů a záhadného spíkra.

Otevřely se dveře a v nich stojí mistr Bean v černém hábitu. 🙂 Ne tak to byl můj první dojem – výrazné obočí a přívětivě šibalský úsměv. Je to zřejmě duchovní tohoto kostela a též majitel hlasu, který jsme slyšeli. Takže teď už víme, kdo to byl.
Velmi přátelsky nás zve na půlnoční polévku. Tu my už si ale nedáváme, loučíme se a jdeme toulavým krokem k domovu.

Tak za rok možná zase na jiném místě, ahój!