V podvečerních hodinách, na sklonku Dne pro Krista, kdy bylo krásně slunečno, si toto prohlášení TWB snad může dovolit. 🙂

Vcházíme do kinosálu ve Vimperku. Zní hudba z nahrávky. Všude se svítí. Nikde ani noha…

Že by tu zvukař jen tak bez dozoru nechal zařízení za mnoho tisíc korun?

„Třeba nám Pán chce dát aparaturu a nevěděl, jak nám to říct,“ konspiruje Martin. 🙂

Hmmm, to by bylo hezké.

Neztrácíme čas a přinášíme, vlastně přivážíme (kluci našli vozík) komba, bicí, nástroje… Dan vše co se mihne zaznamenává na foťák.

 

Po hodné chvíli se objevuje zvukař. Sám se diví, že měl odvahu tu všechno tak bez dohledu nechat. Ale evidentně se nic neztratilo, takže je všechno ok. Světla svítí, stěrače stírají, větráky větrají… 🙂

    

Jdeme na zvučení. Přicházejí první návštěvníci. Dvě starší paní si sedají vzadu na židle a v ten moment zvukař hlásí: „Tak…A teď dejte nějakej nářez.“

„O-ou. Tak to pani utečou ještě než koncert začne,“ říkám Kaajovi polohlasně.

(Nakonec zůstaly, byly nadšené a hrdě si odnášely podepsaný plakát. No vida.)

          

Přicházejí služebníci, kteří byli ještě před chvílí na ulicích s evangelizačním programem. Do teď sloužili (na Dni pro Krista) druhým, teď si přišli nechat posloužit od nás.

     

Mezi nimi jsou některé známé tváře, ale i mladí lidé, které neznáme.

Různé věkové kategorie tančí, poskakují a tleskají v setmělém sále. Společně dělají úžasnou atmosféru, takže se nám hraje a zpívá opravdu úžasně.

                 

Qéčko sice tajně doufal, že mlhovač nebude fungovat…fungoval. 😀

Pravda, na fotkách s bleskem to sice vypadá trochu jako kdyby v zákulisí něco chytlo, ale na těch bez blesku dělá mlha dost pěkné atmo.

           

Včera na českobudějovické ulici to bylo prima. Moc jsme si vážili toho, kolik lidí se zastavilo a poslechlo si naše písně. Dnes se ale cítíme jako doma. Tihle lidé nás nepozorují, tančí a zpívají s námi refrény, které se narychlo naučili. Netlačí nás ani čas.

Martin si opět zaskákal z pódia. Kaaj si při Orlíkách (sice tradičnějším způsobem – po schodech) taky užil atmo mezi tančícím publikem. Jojo, vysílačky osvobozují. 🙂

   

Dan dostává pěkně zabrat. Takhle dlouho v kuse na bicí snad ještě nehrál…není divu, že se občas ztratí v začátcích písně a tak mu všichni na pódiu radí a předzpívávají…až se nakonec chytí. 🙂

     

Hrajeme skoro dvě hodiny. Přehráli jsme kromě 2 kusů celý náš repertoár (včetně vyskandovaného přídavku).

„Proč jste skončili tak brzo?“ ptá se mě s úsměvem rozdováděná Evka.

„Brzo? Hráli jsme dvě hodiny,“ říkám překvapeně.

„Aha…Fakt dvě hodiny? To mi vůbec nepřišlo.“ Diví se Evka upřímně.

Kuchařinky nás hojně zahrnují táckama s koláčema, chlebíčkama… prostě se tu o nás krásně starají.

Mladík, který tu ve tmě pobíhal s foťákem a bral nás ze všech stran, nám děkuje za koncert a že prý nám to krásně zpívá.

Tak to mě potěšilo, protože asi tak od páté písně jsem zpívala v podstatě po paměti a nebyla jsem si jistá, co jde ven mezi lidi. Tak asi to bylo ok. 🙂

Kluci odložili nástroje a vmísili se mezi publikum. Já jsem hodně žíznivá, uchyluji se s minerálkou do ústraní.

Pak nastal čas balení…pobíráme svých „pět švestek“ a ještě při loučení povídáme s Vimperáky a se zvukařem. Někdo objevil nenačatou bábovku, takže Věrka mezi námi pobíhá a nabízí nám ještě před odjezdem výtvor z rukou Petra (jejího manžela).

Venku jemně prší. Už před chvílí to šel Kaajovi někdo nahlásit, jakože ta píseň funguje.

A jak by ne? I včera po jejím zahrání se udělal pršivý obláček nad Budějicema.

S těma všema odpoledníma zkouškama a dvěma koncerty to bylo celkem perných 14 dní. Ale rozhodně to stálo za to.