Mám pocit, že se mi poslední dobou dostávají do rukou knihy, kterým se léta snažím vyhnout.

Nemám ráda válečné příběhy…a čtu Hansi nebo Zrození hrdiny. Nevyhledávám poezii a čtu ji. A určitě nemusím životní příběhy, kde se lidé nějak hodně trápí a prožívají šikanu a bezpráví. A jak jinak, otvírám knihu s podtitulem „Příběh šikany, který naneštěstí není vymyšlený“.

Perettiho znám jako autora sci-fi knih. Několik jsem jich četla. Této „nefiktivní“ knize jsem se ale léta úspěšně vyhýbala. Jenže kniha se najednou vyprodala a mě se povedlo sehnat jen jeden antikvariátní kus. Nezbývalo, než se pustit do čtení, když je tak poptávaná, musí na ní něco být.

Uf, první kapitolu čtu se sevřeným žaludkem – šikana jak vyšitá. Nevím, jestli jsem schopna v knížce pokračovat… ale otáčím další stránky. A ty jo, flashback. Příběh Perettiho života se začíná odvíjet od začátku. Kniha je vlastně biografií a hned jeho narození je tedy úžasný zázrak. Jsem ráda, že jsem to nevzdala a knihu neodložila.

Pravda, pokračování už tak veselé není, od narození ho provází těžká nemoc, jako malý podstoupil operace, ale stále má tak oteklý jazyk, že se mu nevejde do úst (to způsobuje šišlání a navíc výtok tekutin, které na vzduchu tmavnou). Přesto, vytrvalost modliteb, přijetí a podpora rodiny… to všechno je vlastně hrozně povzbuzující. Na druhou stranu si představte, že doma jste braní jako normální zdravé dítě, a pak jste hození do prostředí dětí, které váš zjev a „mluvení“ přinejmenším udiví.

Rodiče využili každé návštěvy cestujících Božích mužů. Modlil se za něho dokonce Oral Roberts. Bez viditelného výsledku (ačkoli na jeho shromáždění vstávali lidé z vozíčků). Člověk se musí ptát: „Tolik modliteb, co má Bůh s tím klukem za lubem?“

Děti ve školce a následně ve škole a na střední mu skutečně nic nedarují. Někdy jde o slovní bodnutí, někdy o fyzické napadení. Když to čtete, najednou vám nepřijde tak divné, že se malý Frank začne obklopovat plakáty monster. Vidí v nich hrdiny – zatímco on sám je šikanován a bránit se nemůže (nejenže nemá dost sil, ale jako dítě křesťanů musí nastavit druhou tvář), jeho idol budí strach a respekt. (Pro mě to byl velmi zajímavý vhled do ztrápené duše a vysvětlení, proč ho tak fascinují právě monstra.) Frank se později zajímal o děsivý případ střelby ve škole – a poodhaluje, proč můžou šikanovaní dojít tak daleko, že vezmou zbraň do ruky.

Když jsem byla někde v půlce, říkala jsem si, že po těchto zkušenostech by měl sloužit dalším šikanovaným. Protože pokud si prošel něčím takovým, a přesto nezanevřel na Boha, neutápěl se v lítosti a dokonce začal žít běžným životem, má velkou šanci pomoct ostatním. Vždycky důvěřujete více radě člověka, který ví, čím opravdu procházíte, než když to má jen „načteno z knih“.

No a netrvá to dlouho a čtu, jak dospělý Frank (už si nešlape na jazyk) na mládežnické konfeře poprvé mluví o šikaně. Atmosféra prý byla hustá (jak by ne, husté téma), ale odezva po shromáždění neskutečná.

Jsem překvapená. Mile překvapená.

Dosud byl pro mě Peretti „jen“ spisovatel, teď ale vnímám, jak úžasně může sloužit lidem, kteří mají zraněné srdce.

Přečtení knihy opravdu stojí za to. Není to sci-fi oddechovka. Je to skutečný příběh s mnoha zvraty, trápením, odpuštěním, povzbuzením a úžasným vítězstvím.