Abych vysvětlila, jak Kulich ke svému jménu přišel, musím začít úplně od začátku.

Jednoho březnového poledne se tatínkovi a mamince narodila holčička… já…. 🙂 Nééé, to je samozřejmě fťyp. Nezačnu až tak daleko v minulosti. Začnu koncem roku 2020.

Blíží se vánoce a nikdo pořádně neví, co bude. Otevřou se obchody pro veřejnost? Nebo pojedou jen e-shopy na plný výkon?

Mamka si zoufá, jak pořídí dárky. Jako senior je námi nabádána pokud možno se nikde nevystavovat virům a nikam nechodit. Kaaj jí chce dát tip a říká: „Já chci kulicha“ a Niki se jednohlasně přidává: „Já chci taky kulicha.“ Tím na svou babičku uvalila (s Kaajou v čele) břímě pletení. 
Svoji žádost opakují při každé příležitosti. Mamka se s tím asi bude muset nějak poprat.

Tak to bychom měli, ale co já letos pořídím Kaajovi? Chce to něco, co úplně „nepotřebuje“ a přesto to udělá radost. Takže to nevyřeší ponožky, voňavka, kniha (no… ta možná), kvalitní čaj a podobně.

Kaaj si občas nostalgicky vzpomene, jak jsem mu před mnoha lety v bazaru koupila kytaru, kolem které jsme chodívali a on ji ve výloze mlsně obhlížel jako štěně šunku.

Kytara… no jo, ale to není jen tak. Kaaj si kytaru vybírá opravdu podrobně, kvalitně. Nebere první, která mu padne do oka. Musí si ji prolustrovat, vyzkoušet, osahat, přičichnout…

Jak tohle řešit přes e-shop?

Před nedlouhou dobou jsme s kapelou navštívili obchod s kytarami. Každý se rozprchnul k tomu svýmu vysněnýmu nástroji. A Kaaj si tam (mimo jiných) vyzkoušel jednu kytaru, která vypadala úplně jinak, než ty, které si dosud vyzkoušel nebo pořídil. Už nevím, jestli to byl tenkrát Q nebo Martin, kdo mu pochválili, že se k němu hodí. Napadá mě spásná myšlenka, zeptám se kluků, která to byla.

Oba mi na dotaz v podstatě úplně stejně odpověděli, že si nepamatují název, ale že byla fakt pěkná. 🙂

Dobrá, musím to nějak nenápadně vydolovat přímo od Kaaji. Povedlo se. Ale Kaaj není hloupý, vánoce se blíží… takže to nebude úplně překvapení, že jo. Musím to nějak vymyslet. Navíc Kaaj ví, že to není levná záležitost a je pravděpodobné, že na kytaru sama (tajně) finančně nedosáhnu. Jenže ještě jsou tu další z rodiny, kteří mu chtějí taky pořídit něco, co ho potěší a jsou ochotni mi na nákup přispět.

Takže teď je to tak, že Kaaj má naději 50 na 50, že se pod stromečkem objeví kytara.

Objednávám ji 8.12. (ihned uhrazuju na účet, ať se to nezdržuje) a 9.12. mi píšou, že je kytara v přepravě. To je dost času i na Č.poštu, myslím si. Po dohodě se ségrou ji posílám na její adresu, protože přijmout ji k nám domů a vézt na štědrý večer v našem autě – to už bych ji Kaajovi mohla předat rovnou.

Vymýšlím plán. Skvělý plán. Ségra kytaru schová do ložnice. Až se o štědrém večeru rozdají všechny dárky a Kaaj samozřejmě uvidí, že pod stromkem ani nikde poblíž se neválí žádná objemná bedýnka, pojme podezření, že tedy kytara letos nebude. My si v klidu jakože začneme připravovat kafíčko, čímž bude nadílka neodvratně ukončena, a cca tak po 5 minutách (pokud to dotyčná vydrží), řekne Niki jen tak mimochodem: „Hele, tady něco visí na stromku a je to pro tebe.“ Předá Kaajovi kartičku, kde bude „něco“ co ho dovede do ložnice. A tam bude ten nejhlavnější dárek a tudíž i největší překvapení večera.

Rozjíždím akci. Niki se samozřejmě s nadšením pustila do nápadů, co na kartičce bude, možná hádanka nebo něco jinýho… Sama se těším, co vymyslí. Všichni se těšíme, jak bude asi Kaaj překvapený.

A mezitím dál povzbuzujeme mamku (babičku), aby upletla kulicha. 🙂

Kolem 15.12. začínám být lehce nervozní. Balíky bývají do 3 dnů na místě. Limit si ale dávají 7 dní, tak snad. Jenže na sledování zásilky je první a poslední pohyb 9.12. to je mi podezřelý. Už by to mělo být aspoň někde mimo Prahu. No… ještě počkám. Začíná předvánoční shon, asi jsou přetížení.

17.12. už jsem nervozní trochu dost. Píšu do obchodu, že jde o dárek a jestli to stihnou doručit.
18.12. mě uklidňují, že „kolega se na to podívá“. To ještě netuším, co bude následovat a bezmezně věřím „kolegově snaze“.

Co když to nedorazí včas? Házím své břímě na Pána a na Vlaďku modlitebnici, která prožívá něco podobného, takže jsme si to prohodily. Ona se modlí za včasné doručení mého dárku a já za včasné doručení jejích dárků.

Kaaj na mě vidí, že se něco děje, tak trousím poznámky, že čekám jeden dárek, ale někde se zatoulal. „Můj kulich, že jo?“ zasténal schválně fťypně Kaaj, aby mě rozesmál. A od té chvíle se mezi sebou všichni bavíme o kulichu, který se kdovíkde ztratil.

21.12. píšu opět do obchodu, že kolega zatím nic nenapsal, a jestli něco vědí.
Žádná odpověď. To už není vůbec veselý.

Č.pošta mi na můj telefonický dotaz sděluje, že balík se ztratil už při podání v Praze a Prahu neopustil. Nevědí kde je a reklamaci může podat jen odesilatel. „Já si to tu poznamenám u čísla balíku a ozvu se vám, když něco zjistím,“ chvíli je ticho, jak poštovní panenka kouká do počítače na hledaný balík. Pak pokračuje „…a je to tedy paní Vo-máč-ko-vá,“ snaží se artikulovat při opisování jména příjemce. Zatmělo se mi před očima. „Ne!“ bráním se a říkám své jméno. Zatrnulo mi. Co když e-shop omylem zadal adresu někoho jiného? A proto se to zaseklo v Praze a já tu čekám zbytečně? A paní Vomáčková dostane zdarma dárek, který si neobjednala? Začínám cítit šutr v žaludku.

22.12. Sedáme se ségrou k telefonu a voláme do e-shopu. Prý to předají do reklamačního a oni se mi ozvou.

Nikdo se neozval. 
Ztrácím naději, že se dárek do 24.12. objeví. To by museli v e-shopu vzít další kus a poslat expres. Ale to nevím. Na to, jak pomalé (a často žádné) reakce mají, by to bylo opravdu zázračné. Vůbec to nechápu, takovej známej megaobchod a vůbec nekomunikuje se zákazníkem? Co to má znamenat?

Dost! Přikazuju si. Nenechám si pokazit vánoce něčím, co jsem nezavinila a nemůžu to sama vyřešit. Hledání ztraceného kulicha se pomalu stalo veselou záhadou. Vznikají zábavné teorie, (které chrlí hlavně Kaaj), že Vašík Vomáčka dostane jeho kulicha i když ho nečekal. A že přituhuje, tak se mu bude hodit. A že to paní Vomáčková teda vyhrála, ale co on? Že by se teda babička měla pustit do toho pletení, když kulich je u Vomáčků…

Kulich na vánoce nedorazil. Nikča dostala krásný ukulele (v duchu úpím, jak moc pěkně by se kytara ve velmi podobné barvě vedle něho vyjímala). Už mohli muzicírovat, říkám si. No jo, no. Co se dá dělat. Hledání kulicha pokračuje. Třeba se pochlapí (pošta i e-shop) a dorazí to mezi svátky. Mlžíme. Kaaj dosud neví, co to bude. Tedy, možná tuší a možná si to nechce připustit, aby nebyl zklamaný. Dál hrajeme hru na kulicha.

26.12. znovu píšu dotaz na mail e-shopu, jestli se něco ví. (V historii pod zprávou se krčí předchozí mail, na který mi ani neodpověděli.) Musím přiznat, že nejmenovaný e-shop mě opravdu zklamal. Po celou dobu nevidím žádný velký zájem mi odpovědět nebo něco řešit. Čekala bych aspoň „Promiňte, je nám to líto…“. Omluva nikde. Řešení nikde. Víte, kdyby se opravdu ztratil kulich, pochopím to. Je malý, krabička může někde zapadnout. Ale 5kilová velká bedna???

28.12. voláme do e-shopu. „Předám to reklamačnímu oddělení. Ozvou se vám ještě dnes.“ Ptám se: „Opravdu? Opravdu mi dají vědět? Už jednou jste mi slibovali, že se na to reklamační oddělení podívá a nikdo se mi neozval.“ Mluvím pomalu a naléhavě.
„Ano, pošlu to na více adres, a on se vám někdo dnes ozve,“ slibuje telefonista.

Malý test na odlehčení. Ozvali se?
A: Ano
B: Fakt chtěli
C: NE

Céééé je správně 🙂

29.12. voláme opět do e-shopu. Pro změnu to zvedá slečna. Říkám jí o ztracené kytaře a ona nic neslibuje, ale rovnou mě předává reklamačnímu oddělení. Jsem v šoku. Takže ono to šlo? A ono to šlo vždycky?

Reklamační oddělení, tedy pán, co to vyřizuje, mi jednoduše řekl, že posílá ihned jiný kus, ať si nedělám starost, že s poštou si to vyreklamují. Zírám na ségru. Proč mě tam ten mladík „slibotechna“ nepřepojil už prve? Dárek mohl dorazit včas, nebo aspoň mezi svátky. Uchhhh.

31.12. mi přichází odpověď na mail z 21.12. 😀 
Po novém roce mi pošlou nový kus. Hlavou mi víří – mluví spolu reklamační oddělení, telefonista a ti, co vyřizují e-maily?

Co když Č.pošta škytne, balík se uvolní a dorazí ségře? A hned na to přijde jinou dopravou druhý, který mi obratem posílá reklamační oddělení? A pak ti e-mailoví úředníci po novém roce pošlou jiný kus? 🙂
Necháme se překvapit, říkám si. 

Dál sleduju, kde asi kytara vězí, a ejhle, balík je uložen v Praze a na „přání adresáta“ prodloužena úložní doba? 

Já ani ségra jsme o nic takového nežádaly. Že by paní Vomáčková?

Napadl sníh a Kaaj znovu vtipkuje, že Vašík Vomáčka určitě drandí na sáňkách s jeho kulichem na hlavě. Ale co on? Bez kulicha? V takový zimě?

Je po vánocích a my se vracíme domů. Druhý den po návratu mám hlášku, že „kulich“ je na cestě. A tentokrát opravdu je.

Jsme domluveni se ségrou a Niki, že si uděláme druhé on-line vánoce. Je to ok, protože vánoční výzdoba ještě září na našem okně. 

Zvoní dýler. „Zavři oči a nevycházej z pracovny,“ houkla jsem na Kaaju. Poslušně zalezl, ale je vidět, že se tetelí, co to ten „kulich“ vlastně bude.

Bednu nesu do ložnice. Ty jo, málo času na velké balení. Rychle černou fólii polepuju množstvím bílých a modrých vloček a přidávám bohatou mašli. „Tak dobrý, můžeme se spojit,“ hlásím Kaajovi, ať dá vědět holkám, že vánoce jsou tady 🙂

Škoda toho vánočního fťýpku, který nevyšel. Tak chystám aspoň pidifťýpek. Do ozdobné taštičky strkám kulicha z poličky. Holky už jsou vidět na monitoru. Zpíváme koledu a já slavnostně předávám taštičku.

Kaaj se mnou hraje a s jiskřičkami v očích táhle říká: „Děkujůůůů, to jsem si nezasloužil. Kulich.“ Tak jsme se zasmáli a já z chodbičky přináším velkou bednu. To už Kaaj musí 100% vědět. Očekávání se potvrdilo. Rozbaluje megabednu a vytahuje kytaru. Je fakt krásná. Úplně jiná než ty, co má doma. Je rozměrově o něco větší, jak odhalí stojánek se dvěma jinými kytarami. Hrozně příjemná barva. Zní i bez komba moc pěkně.

Tak jsme se konečně dočkali. Vánoce končí…

Ještě (spíš ze zvědavosti) kouknu, kde je „kulich“ č.1. Nevyzvednutý – no jo, ale kdo by se pro něj hnal do Prahy 412? A tak se vrátil zpět, odkud přišel – do obchodu. Snad bude mít na druhý pokus větší štěstí. Třeba se vážně jednou dostane k Vomáčkům 🙂

Kaaj, ač nemá moc volna sednout a jen tak hrát, nezapomene aspoň pohladit struny kytar na stojánku, téměř kdykoli je míjí. Jak je ale chvilka, jde si s novou kytarou pohrát.

Po pár dnech si mejluju s Niki. Kája drnká…má novýho „kulicha“ 🙂 píšu jí.
A ona hned odpovídá: „Té kytaře musíme říkat Kulich. Bez uvozovek a s velkým písmenem.“

A tak Kulich ke svému jménu přišel. Už mu (vlastně jí) jinak neříkáme.