Do přívětivě intimní atmosféry sálu přichází první návštěvníci…, ale momentík, začněme pěkně od začátku, tedy o pěkných pár týdnů dříve.

„Už nějakou dobu mám na srdci touhu nahrát pár písní, pro potěšení a povzbuzení lidí,“ svěřila se nám Míša jednoho dne s Bohem vnuknutým snem. 

„Rád ti v tom pomůžu, technologie na to mám,“ nabídl kaaj Míše.

A tak začala úžasná, (a z mého pohledu pozorovatele) požehnaná spolupráce. Hodiny sbírání tisíců tónu, variant, citového zabarvení, odstínů a nuancí, přízvuků a náznaků, přídechů a nádechů, tvůrčích záměrů, důrazů a barev hlasu…

Pravda, covid si vybral svou časovou daň a nahrávání muselo na čas ustoupit zákazu shromažďování se. 

Ale ani covid nás nemůže úplně zastavit a kaaj mohl postupně všechny ty úžasné náběry začít skládat dohromady, ladit, mixovat a… konečně předat Míše jako připravený komplet k poslednímu posouzení.

Téměř v konečné fázi se Marek velmi podařeně zhostil mluveného průvodního slova mezi písněmi.

U Míši prošel i (podle mě velmi povedený) kaajův návrh bookletu.

„Myslím, že to nemůže skončit jen CéDéčkem…“ říká kaaj Míše.

Ta je očividně ráda, že CD je v podstatě hotové a touha jejího srdce se naplnila. Dál zatím neplánuje.

„Měla bys koncertovat…, nemůžeš svět ochudit o dalšího kvalitního křesťanskýho umělce, když je jich tady tak málo,“ povzbuzuje ji kaaj, který má evidentně v hlavě už i konkrétní představu.

Míša více-méně krčí rameny. Úplně se té myšlence nebrání (něco v ní rezonuje), ale v tuto chvíli je spíš zaplavena pocitem z dobře odvedené a dokončené práce. Nechá si to projít hlavou.

Jak to dopadlo? 
Máme tu pověstnou první vlaštovku…

Do přívětivě intimní atmosféry sálu přichází první návštěvníci. 

Scénu před chvílí dozdobila Terka dekorací. Přes látkové zástěny (kterými se Míšin manžel při montování pěkně zaměstnal) se líně převalují obláčky žlutých světelných bublinek. Všechno tu dýchá poklidem, i hosté v hovoru jen tak tiše ševelí. Kaaj milimetrovými posuny šavlí dolaďuje zvuk… Tomáš mu kouká pod prsty a zároveň hlídá záznam na monitoru.

Stojím u pultíku s Míšinými CD (kousek u vchodu) a kdosi mi šeptá: „Moc lidí tu není, co?“ 

Shovívavě se usměju. „Neboj, začínáme až za 20 minut, lidi jsou zvyklý chodit do cizích prostor až na čas.“

A skutečně, minutu před začátkem vystoupení se sál, osvětlený jen měkkým světlem lamp, krásně zaplnil. Pár povědomých tváří, ale mnoho lidí neznám. Očekávání začíná nabírat na obrátkách.

Vím, že to bude skvělé. Byla jsem na Míšiných předchozích zkouškách, kdy kaaj nastavoval zvuk a (s pomocí May) světelnou scénu. Nemůže to dopadnout špatně. Jen si přeju, aby to pro Míšu (a její doprovod) Pavla, Radka a Páju bylo potěšení a minimum nervozity. 

Kdosi zavírá dveře a já prosím, ať to nedělá, že ještě třeba někdo přijde a zavřené dveře ho odradí vstoupit. (Přišlo pak ještě asi osm lidí.)

Na pódium za klávesy usedá Míša, vítá své publikum a zatím sama přehrává první skladbu. „Síla Tvá nemá konce, tak i láska Tvá, Otče. I v šeptání Tvém je síla, jsi tak nádherný Bůh…“

Myslím, že upřímný aplaus ji zbavil posledních zbytků nejistoty, jestli měla po nahrání CD vyjít zároveň na scénu a předávat písně i naživo. Kaaj se za mixem přidává k aplausu a potutelně se usmívá (jako by tohle všechno viděl už ve chvíli, kdy Míšu povzbuzoval, aby neskončila a nespokojila se jen s nahrávkou.)

Na pódium postupně přichází zbytek Míšina doprovodu. Pavel a Radek s kytarou a Pája s violoncellem. 

Míša pokračuje nádherným duetem s Pavlem. „Jsem květ, co barvu rychle ztrácí, dnes tu je a zítra není. Jsem vlnou v oceánu, větrem hnaný dým. Já vím, že slyšíš, když Tě volám, Pane, chytáš mě, když padám. Tys mi pověděl, kdo jsem, že jsem Tvá…“

Pája rozehrává struny violoncella a nádherně se vpíjí do písně přímo z Míšina pera: „Čas je jak písek, co mezi prsty stále ti uniká. Běžíš a nemáš, kde je tvé já, dávno ho nevnímáš. Jsem tu já, čekám dál. Pojď jen blíž, na tuhle chvíli čekal jsem celou věčnost…“

Stojím u zábradlí (zády ke vchodu) a užívám si všechny ty úžasné výkony protagonistů. Čas od čas se otočím, jestli ještě někdo nepřichází a v ten moment se střetnou naše pohledy. Párek mladých lidí s úsměvem od ucha k uchu nesměle nakukují zpoza dveří. Neodvažují se jít dovnitř, ale hudba otevřenými dveřmi probudila jejich zvědavost natolik, že přišli aspoň na „zápraží“ opatrně nakouknout, kdo produkuje ty líbezné tóny.

Zvu je tiše, ale naléhavě dovnitř. „Pojďte, já vám tady přidám židle,“ ujišťuji je, že se nemusí prodírat plnými řadami a hledat volné místo.

S očividnou vděčností usedají a děkují. I oni, jako mnozí z nás, se na židli pohupují do rytmu hudby, která v plnosti přetéká z pódia až k nám dozadu. 

Běhají po mně zimomriavky, když Pája klouže smyčcem po strunách. Excelentní. A tím nemyslím, že by mě nezaujal zvuk kláves nebo kytar. Ale pochopte mě správně, ty znám a slyším často. Violoncello slyšeti – svátek míti 🙂 A ještě v jaké to interpretaci. Hmmm… prostě snové. Míša ve výběru týmu evidentně nesáhla vedle.

Radek dostává od Míši prostor pro své dvě sólové písně. Po úvodním svědectví o návratu zpátky k Pánu a své duchovní rodině zpívá Radek: „Kdo zná mé pocity, ten dobře ví, že jako ten kdo pomůže, se Ježíš jeví. Na Něj se obracím s prosbou velkou, ať mi zas pomůže s nešťastnou chvilkou… Já vracím se k vám, a s vámi je líp, už nebudu sám, vždyť já chci žít…“ (Ta píseň mi zní v hlavě ještě teď.)

Po jejím skončení se opět s úsměvem od ucha k uchu zvedá pár, který sem nalákala hudba, linoucí se ven ze dveří. Moc děkují za možnost poslechnout si těch několik písní a pokračují v cestě, kterou prostě museli aspoň na chvilku přerušit. Nechť v nich dotek písní a zasetá semínka zůstanou.

Blesklo mi hlavou, že tak by to mělo být – lidi musí něco dobrého, skutečného, nalákat dovnitř, aby mohli prožít Boží dotek.

Míša skvěle poskládala playlist. Slovy další písně: „Nemusíš se bát, já tě jménem znám. Znám i cestu tvou, vždyť jsem ji před tebou prošel sám…s tebou prožívám prohry i vítězství ve zkouškách,“ jako by reagovala na Radkovu předchozí píseň.

A teď trochu romantiky pro všechny princezny: „Milá má, jsem tvůj vysněný princ. V náručí chci tě nést každý den, když mi uvěříš…“

Když se utiší aplaus, zahledí se Míša do publika. „Ten hlas jsem uslyšela před 23 lety. Trpělivě a dlouho se dotýkal mého života, mého srdce, než jsem Mu začala důvěřovat. A dnes můžu říct, že je mého srdce Král.“

Tak schválně, jaká píseň teď bude následovat? Já vím, že to víte.

Po asi 12 odehraných písních Míša sděluje, že se blíží konec koncertu. Místy zazní smutný povzdech, který je přehlušen děkovným potleskem. 

Míša děkuje všem, kdo se podíleli na přípravě (zvukařům, dekoratérům, a v neposlední řadě svému manželovi…) „A teď jednu taneční,“ uvádí poslední píseň. 

Poslední?

Záleží na publiku… a to si samozřejmě vyžádalo přídavek.

„Děkujeme. Tak to jsem opravdu nečekala,“ říká Míša a sál se rozesmál. Asi každý v této větě poznal nezapomenutelného mistra. „Tak jednu pohádkovou na odchodnou…“ uvádí Míša (teď už opravdu) poslední píseň. Na playlistu je za ní definitivní prázdno.

„Od srdce k srdci zní píseň, že Ty jsi můj a já Tvoje,“ zní něžně sálem.

Klavír utichá, violoncelloo doznívá, Míša vydechla poslední tóny. Opět upřímný aplaus. 

Sladce pohlcení dojmy se lidé pomalu zvedají k odchodu. Cestou si sdělují, co jim večer dal.

Ohlasy se vesměs shodují

„To mě úplně pohladilo…“

„Měla jsem husí kůži…to byl zvuk.“

„Moc krásně zpívá…“

„Užila jsem si tenhle večer.“

„Děkujeme, že jste to uspořádali, bylo to krásné.“

Atmosféra klidu a míru ještě visí ve vzduchu a nás už čeká jen úklid. Jsme všichni spokojení, myslím, že to dopadlo nad očekávání výborně. Přestože kaaj obdržel několik pochval za zvuk, stejně bude opakovat to své: „…ne, nebylo to dokonalý, ještě by se dalo…“, ale vidím, že svým způsobem spokojený je. Všichni se tu snažili odvést to nejlepší a myslím, že se to opravdu povedlo.

Děkujeme.