A jsme tu. Větší provoz je znát. Míříme na parkoviště a snad konečně poprvé jsme na tom oficiálním. Kaaj chce utratit pětieurovku, ale nechtějí ji. Tak jsme zase ušetřili?

Míříme do arény (jak tento divácký prostor Kaaj od začátku nazývá). Míjíme parkoviště pro VIPáky, které je hned za diváky. 

Máme tři možnosti, kde zakotvit – nad silnicí, pod silnicí, vedle silnice.

Já od začátku hlasuji za místo „nad“. Je tam daleko vidět a hlavně je tu tak dlooooohý zapáskovaní prostor, že je šance si vybrat nejlepší místo. (Na místě pod silnicí sice vidí příjezd a odjezd, ale stany s občerstvením jim pak celkem brání ve výhledu na průjezd zatáčkou.) 

Start je posunutý (šíří se zprávy, že snad kvůli zlobení diváků na předchozí rychlostní zkoušce, kterou úplně zrušili), tak máme dost času si vybrat, kde přesně budeme stát. Vítězí okraj, kde „obyčejné placené“ místo přechází ve VIP místa. Hned vedle nás za kovovou zábranou postává pár VIPáků. Co chvíli usrkávají z nápojů a ten, který jim stále něco vypráví se pobaveně směje (asi svým veselým příhodám 🙂

Kaaj s Mayou vedou nekonečný slovní tenis (něco jako oslík se Shrekem: „Už tam budem?“).
„Kolik je?“
„Minuta a půl od chvíle, kdy ses naposledy ptala,“ sleduje Kaaj hodinky a potutelně se směje.
„Kolik je?“
„Dvě minuty od chvíle, kdy ses naposledy ptala.“
„Víš co jsou dvě minuty v životě teenagera?“
A tak nám čas minutu po minutě (kdy se Maya ptá, kolik přesně je – samozřejmě, že celou dobu jde o vtip) pěkně ubíhá.

I na kovové konstrukci pro VIP (lavičky schodově stoupající) je poměrně veselo. Zdá se, že už jim to připadá dlouhé, takže několik nadšenců stále něco provolává a čeká odezvu 🙂 A dva nebo tří zkoušejí vlnu 😀

U stánků za našimi zády jsou docela fronty. Možná, až opadnou, mohli bysme si něco pořídit. „Až projede závoďák, fronty tam nebudou… a možná ani prodavači,“ říká mi Kaaj.

U pásky se to pomalu zaplňuje, je dobře, že jsme tu zůstali a neodešli někam jinam. 

Před námi sedí dědoušek na malé skládací sedačce a nastavuje si mobil na držák, aby se mu později co nejlíp natáčelo. Dovídáme se, že fotí pro ČTK. V zápětí vytahuje skutečný foťák, což to dost přesvědčivě potvrdilo. Hned vedle něj po levici jsou fanoušci (asi) z daleka, protože mezi řečí se zmiňují o zastávce (při návratu domů) v Plzni na večeři u Meka.

Volá Standa Urbánek, sám taky závodník (závody do vrchu). Je na místě, kde byla eRZeta zrušená a hledá, kam by zamířil. Kaaj mu líčí naši arénu, takže asi dorazí sem k nám.

Máme krásný výhled až do chvíle, kdy se objeví první závoďák. Najednou se ve VIP zóně objevil takový ochmýřený vytáhlý mladík…a celou svou délkou dokázal zastínit slunce. Tedy ne slunce, ale náš výhled. Dokonale se zlomil přes svou zábranu, předklonil se daleko za ní a (nevím jak to dokázal) skoro celou horní polovinou se dostal až do naší neVIP zóny. Ano, nejen do našeho výhledu, ale přesně před objektiv dědouška.

Je to zvláštní, mají tam tolik volného místa, schody do nebe…ale tak nějak se těm několika líbí u nás 🙂

Áááá, mladík odchází, že by ho zahnalo těch pár kapek? Už zase vidíme.

„Honzí, chceš deštník?“ No ano, mladík je Honzí, vrací se zpět a svou výšku dohání deštníkem. Naprosto netuší (nebo ho to nezajímá), že přes něho náš roh (včetně fanoušků stojících za námi) nevidí. 

Dědoušek už toho má taky dost a Honzímu poměrně klidně říká, že když se takhle předkloní, nemůže fotit. Honzí se diví a předklání se o trochu míň 🙂

Honzí ještě párkrát odběhne a pak zmizí. Místo něj přichází někdo jiný. Je trochu menší, výhled je lepší 🙂 

Špička závoďáků odjela a přijíždí „jakoženižšílevel“. Ti, kdo jsou tu jen kvůli těm pár prvním, se pomalu vytrácejí. Myslím, že je to škoda, protože tihle jsou fakt akční a na jejich výkony se dá opravdu moc dobře dívat. A nemyslím si to jen já, jak usuzuji z komentářů fanoušků v přední linii.

Jede myslím číslo 20.

„Tyhle jsou dravější než ty před nima, asi že nemaj co ztratit. Tenhle už nemá přední ani zadní nárazník,“ říká jeden.

„Co na autě nedrží, to tam nemá být,“ konstatuje druhý.

„Jesi von to nedělá schválně,“ podezírá závodníka třetí.

„Tak ještě jednoho a jdem,“ říkají fanoušci před námi. Jenže teď závoďáky pouštějí rychleji za sebou a co chvíli se na obzoru rozsvítí světla dalšího. Jezdí jeden kus za druhým a pánové nakonec vydrží ještě asi na dalších 10.

Kaaj vtipkuje a (nedlouho před koncem) říká: „Tak ještě jeden a půjdeme.“ Samozřejmě, že jsme počkali na další a další…

Už se stmívá, kolem nás to skoro osiřelo, je čas na návrat k červeňákovi. Míjíme řadu „odjíždějících“ aut. Proč ty uvozovky? Protože stojí na místě. Jsme rádi, že neparkujeme u VIPáků, takhle pěšky se pohybujeme rychleji. 

Co pár metrů u roští (ne v roští) stojí pánové. Možná si myslí, že pod rouškou tmy je nikdo nevidí, jenže těžko zachovat roušku tmy, když na cestě stojí jedno auto za druhým a šajní do tmy s nadějí, že se kolona pohne. Zkrátka se zdá, že toitoiky zřejmě zůstaly netknuté.

Konečně jsme se propletli kolem aut a dorazili k tomu našemu. Připojujeme se do jedné ze tří front, které se snaží opustit parkoviště.

Čekáme… čekáme… a čekáme… Kaaj už se chystá, že zajde k výjezdu za maršálama, aby nějak začali řídit dopravu. Ať pouští třeba po 5 autech z parkoviště a 5 z VIP zóny. Prostě aby se to trochu hnulo.

„Myslíš, že to nikoho jinýho nenapadlo jim to říct?“ snažím se ho udržet v autě a v duchu se modlím o zázrak.

Čekáme… čekáme…ááá teď se to hnulo. Malinko, ale hnulo. Maršálové se pochlapili (nebo za nima někdo dorazil?) a začali pouštět po kusech i z našeho parkoviště. 

Dětskými krůčky, cenťák po cenťáku se přibližujeme k hlavní silnici. Tam je totiž taky zácpa (z jiných diváckých míst). 

Ségra nám poslala SMS s dotazem na náš návrat, aby věděla, kdy vařit horký čaj. Sdělujeme jí aktuální info o velké zácpě. Ráda by nám prý poslala Guttalax, jenže než by se k nám dostal, bude tady jistě po zácpě 🙂

Kaaj se trochu zlobí na „pomáhat a chránit“, kteří se evidentně přijeli podívat na závoďáky, ale se situací v provozu rozhodně moc nepomáhají. Stojí pouze u místa výjezdu závoďáků, kterých je celkem kolem 60? Ale to, že tady jezdí proudy aut fanoušků už je moc nezajímá.

Ale teď už jsme v klidu. Jedeme pomalu, ale jedeme. V dálce před námi září do tmy had rudých očí maršálů… teda zadních světel aut, stoupajících do kopce. To tu asi nikdy nebylo vidět a hned tak nebude (možná až zase za rok). 

Později mi Kaaj poslal dvě zprávičky, jak to viděli jiní… Jak já je chápu 🙂 

Nuže, jsem zvědavá, jak si s přívalem návštěvníků poradí naši sousedi.

Tak hurá na horký čaj, něco k večeři a rychle spát, ať jsme ráno čilí.