Prší, prší, jen se leje…Vstáváme časně, ať stihneme všechno co máme v plánu. Je třeba předpokládat, že některé silnice budou ucpané návalem fanoušků.

Odvážíme Janu – matka toho „dítěte“ co je nám svěřeno 🙂 – na schůzi v Husinci a pak už si jedeme po své trase. 

Míříme na divácké místo – Zálezly.

Už po cestě zakoušíme rušný provoz a zácpy tam, kde je dosud nikdo neviděl. Ale to se dalo čekat.

Občas jedeme krokem, ale zdárně se posouváme dál a dál za desítkami (kdybych dohlédla dál, došlo by mi, že spíše stovkami) fanouškovských aut. 

Visím očima na navigaci. Lčovice… někteří tu parkují a jsou tu už asi jen 4 volná místa. Lidé opouštějí auta a razí pěšky na divácké místo. Kaaj zajíždí na volné místo vedle nich a na mobilu zkoumá, kde jsme. „To je ještě hrozně daleko, to vám neudělám,“ povzbuzuje mě a Mayu. Couváme ven z parkoviště a řadíme se zpět do zácpy.

Pomalou jízdou míjíme právě ony před chvílí vyrazivší fanoušky. Jsme vděční za každý další metr posunu blíže k (nejlépe ofiko) parkovišti. Kaaj má stále tu pětieurovku na parkovné a velmi rádi ji zaplatíme, když budeme parkovat někde poblíž diváckého místa. 

Trvá to docela dlouho, ale aspoň, že jedeme a nestojíme na místě. V dáli vidím na louce auta. Blížíme se k maršálům, kteří nám ukazují, ať odbočíme vpravo a zaparkujeme na louce u ostatních. S naším PíTí-stříbrňákem bysme v provlhlém porostu asi zahučeli. Červeňák, kterého nám Jana půjčila, si čile razí cestu bahno-nebahno. Kaaj sleduje navigaci – diví se, že nás nepustili dál, vždyť placené parkoviště má být ještě za nějaký ten kilometr dál.

No nic, vyrážíme s ostatními. Vmísíme se do proudu lidí a necháváme se unášet jejich tempem jako dravou řekou. Po cestě potkáváme spoustu zaparkovaných aut. No jasně, u pásky je dycky místo, ale vracet už se nebudem.

Po několika km chůze vidíme kontrolu vstupenek. Kousek za ní je ohraničené veliké místo se dvěma nebo třema autama. Ach jo. Tady je to prázdný a my bysme si to fakt klidně zaplatili.

Plujeme dál v proudu lidí. Po chvíli po pravé straně míjíme oficiální parkoviště – zrušeno. Asi kvůli podmáčení? Je fakt, že ráno hodně pršelo.

A jsme tu, na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem…ale co to plácám 🙂 zvládli jsme to docela slušně. Díváme se na závoďáky, které sotva rozeznávám v té dálce. 

No jo, no, jsme v Čechách, tady se pásky dávají hoooodně daleko. To tak prostě je. Ale pár jsme jich zahlédli a pomalu abysme se vydali zpátky, chceme totiž stihnout ještě jednu zkoušku a přeskupení na prachatickém náměstí a cesta k červeňákovi je dlouhá.

Kaaj prohodí pár slov s maršálem. Zjišťujeme, že na ofiko parkovišti zahučelo asi 10 aut a oni je pak museli ručně vytahovat ven. Proto musíme parkovat tak daleko. Kaaj mu děkuje (asi jako jeden z mála) za jejich práci. Maršál očividně potěšen září jako vánoční stromeček. 

Cesta zpět je snazší, z mírného kopečka to jde skoro samo. Většina lidí má podobný harmonogram, takže jsme dravou řekou unášeni i na zpáteční cestě. Je slyšet polštinu, němčinu, francouštinu, angličtinu slovenčinu, a občas i češtinu 🙂 …a hafání. Chudáci pejskové, zvyklí tak maximálně 2x denně štěknout, aby ubránili domov před cizinci, kteří procházejí vesnicí, se teď můžou uštěkat.

No vida, támhle se červená červeňák. Túru máme za sebou a další dobrodružství před sebou.