Od chvíle, kdy Petr (náš pastor) poprvé řekl, že tuto knihu si cvičně jednou za rok přečte, vedu ji v patrnosti.
A konečně…mám ji přečtenou.
Tato kniha se dá přečíst za velmi krátkou dobu a přesto v sobě nese spoustu zajímavých a důležitých postřehů, nad kterými se dá dumat hodiny.
Kdybych to měla shrnout v pár slovech – ďábel tu na sebe prásknul snad všechny taktiky jak zaútočit na křesťana. On by to samozřejmě nikdy neudělal, takže „díky, Clive Staplesi, že ses do toho pustil ty“. 🙂
Překvapilo mě, že tuto knihu může někdo vidět velmi negativně…může. Základem správného pochopení je totiž to, že většinu slov je třeba si „převrátit“. Totiž, v knize zmiňovaný Nepřítel, je nepřítelem našeho nepřítele, tedy naším Přítelem. 😀

Takže třeba když se již zkušený Zmarchrob snaží poučit „učedníka-pokušitele“ (v níže uvedeném výňatku), jde v podstatě o problém a častou „bolest“ církve…neustálé cestování křesťana po církvích a hledání té dokonalé (což se mu samozřejmě nepovede – každé společenství má nějaké ty mouchy) a tak je v pokušení hledat dál a nikde nezakotvit. Má tolik práce s hodnocením další a další církve, že nemá čas přemýšlet nad tím, čím, a kde, by skutečně měl být.

Pár postřehů z knihy:
…ve svém posledním dopise ses jen tak mimochodem zmínil o tom, že pacient od svého obrácení stále navštěvuje jediný kostel a že s ním není úplně spokojen. Můžeš mi říci, co tam vlastně děláš? Jak to, že jsi mi dosud nenahlásil, proč je věrný svému farnímu kostelu? Cožpak nechápeš, že pokud to nezpůsobila pouhá netečnost, je to velmi zlé? Jistě přece víš, že když nikoho nedokážeme vyléčit z nábožných sklonů, snažíme se ho posílat po všech okolních kostelech, aby hledal ten, který mu „vyhovuje“, a aby se stal odborníkem na kostely…tím, že hledá „vhodný“ kostel, se člověk stává kritikem tam, kde by podle Nepřítele měl být žákem.
…Už jsem Ti asi říkal, že pokud nedokážeš svého pacienta udržet mimo církev, měl by se stát alespoň vášnivým přívržencem některé kliky uvnitř církve.
…Skvělou půdou pro naši činnost jsou také ty zcela nepodstatné věci: svíčky, mešní roucha a tak dále…Bez naší neutuchající dřiny by se mohla celá široká stupnice obřadu v anglikánské církvi stát skutečným semeništěm pokory a lásky k bližnímu.
…„Být“ znamená „soupeřit“.
A Nepřítelova filozofie není nic jiného, než jediné trvalé úsilí, jak se této očividné pravdě vyhnout. Snaží se dosáhnout něčeho, co nedává smysl. Věci mají být různé, ale přitom i nějak jednotné. To, co prospívá jednomu člověku, by mělo prospívat i ostatním. Tuto nemožnost nazývá Nepřítel Láskou a tento jednotvárný všelék se dá zjistit ve všem, co On dělá, a dokonce i ve všem, čím On je – nebo za co se prohlašuje. A tak ani Jemu samotnému nestačí být absolutní matematickou jednotkou; říká o sobě, že je zároveň „Tři“ i „Jeden“, jen aby ten nesmysl jménem Láska našel oporu v Jeho vlastní povaze. A na druhé straně stupnice zavádí do hmotného světa ten sprostý vynález – organismus, jehož jednotlivé části jsou zbaveny svého přirozeného údělu soupeření a přinuceny ke spolupráci.

  

C. S. Lewis hned v úvodu píše: Ve vztahu k ďáblům se lidé mohou dopustit dvou stejně závažných chyb. První z nich by bylo nevěřit v jejich existenci. Druhou chybou je v ně věřit a současně mít o ně přílišný a nezdravý zájem. Ďáblové sami mají z obou těchto chyb stejně velkou radost a vítají mezi sebou stejně nadšeně materialistu i čarodějníka. Způsob, jakým jsem tuto knihu napsal, dokáže zvládnout každý; stačí si osvojit jeden trik. Ale lidé naklonění ke zlému nebo nadměrně vzrušiví, kteří by toho mohli zneužít, ať se ode mě neučí.

Podstatou zkušených rad Tasemníkovi je to, aby člověk byl co nejvíce oddalován od Boha a když už se mu přece jen povede Bohu přiblížit, aby bral všechno (modlitbu, sebevydání, vztahy k druhým…) hodně povrchně a moc se jimi nezabýval. Aby člověk podléhal náhražkám a nepokukoval po skutečných Božích věcech (což by ho samozřejmě opět přiblížilo ke Stvořiteli).
Využívá každého prostředku, aby změnil to dobré v něco zlého.

Zmarchrob: Teď mě napadá jen jedno. Tvůj pacient je teď pokorný; už jsi ho na to upozornil? Každá ctnost nám připadá méně hrozná, pokud si jí člověk je vědom, a obzvlášť to platí o pokoře. Ve chvíli, kdy bude skutečně chudý v duchu, propašuj do jeho mozku příjemnou myšlenku: „Propánakrále, já jsem pokorný!“, a téměř vzápětí se v něm objeví pýcha – pýcha na vlastní pokoru. Pokud si to nebezpečí včas uvědomí a tuto novou formu pýchy zdolá, ať je pyšný zase na to – a tak dále, kolikrát jen budeš chtít.

Kniha skutečně stojí za přečtení a (dávám tímto za pravdu Petrovi, že) ne jen jednou. 🙂

PS – kniha má jednu specialitku, kterou knihy běžně nemívají (dost možná pouze u některého vydání – to nejnovější má být prý bez obrázků). Znáte takový ten „ručně malovaný film“ který si můžete udělat v sešitu, když postupně na stránkách na stejném místě nakreslíte panáčka, ale co list to minimální pohyb…poté, když sešit rychle „prolistujete“, se panáček rozběhne nebo skáče… Když to samé uděláte s touto knihou, máte film o kývajícím se lustru nad dvěma křesly. 🙂